|
nebesky.tripod.com nakladatelství unarclub grosak@post.cz |
|
JIŘÍ J. K. NEBESKÝ PES JAK VĚŽ / VŠECHNA ŘÍKÁM, ŽE:, I TA, KTERÁ NESMĚLA VYJÍT Toto je plné znění knížky Pes jak věž - Všechna Říkám, že:, i ta, která nesměla vyjít. V hranatých závorkách je uvedeno číslo strany, pod nímž se text nachází v papírové knížce, nebo slovní popis obrázku, který tato elektronická verze neobsahuje. Pes jak věž obsahuje sloupky zjm. o hranické minuskultuře z let 1994-1995. Zájemcům o hranickou minuskulturu dále doporučujeme stránku: Hranická kultura 1990-1995 Další texty k tématu najdete na: hranice.tripod.com nebesky.tripod.com unar.tripod.com |
|
- - - - - [1] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
PES JAK VĚŽ VŠECHNA ŘÍKÁM, ŽE:, I TA KTERÁ NESMĚLA VYJÍT [počítačová kresba] |
|
- - - - - [2] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
[nic] |
|
- - - - - [3] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
PES JAK VĚŽ VŠECHNA ŘÍKÁM, ŽE: I TA, KTERÁ NESMĚLA VYJÍT Nakladatelství Kulturního sdružení Unarclub LS†D * Hranice 1995 |
|
- - - - - [4] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
[počítačová abstrakce] |
|
- - - - - [5] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
Slova na úvod Texty rubriky Říkám, že:, kterou jsem mezi červencem 1994 a červencem 1995 plnil vždycky malý kousek novin (nejprve Hranických novin a potom Hranického týdne), jsem bral jako jedno dílko, jež má vnitřní jednotu a logickou stavbu, a to i přesto, že vznikalo po kouscích a pod neustálým časovým (i jiným) tlakem. K vydání Říkám, že: v celku mě ale přivádí i něco dalšího než jen pocit celistvosti rubriky - novinová podoba Říkám, že: mnohdy znamenala větší či menší zásah do textu, některé díly nebyly vůbec otištěny, takže teprve nyní se čtenáři můžou seznámit s podobou, kterou jsem jim původně dal. Říkám, že: je také vhodným úvodem do podoby hranické minuskultury první poloviny devadesátých let, snaha vykreslit její podobu mě drží už delší čas, doufám teda, že po vstupním průřezu, kterým je tato knížka, bude následovat podrobnější kulturní mapa doby, která pomalu končí. V poznámkách k textu rubriky jsem se snažil otevřít před čtenářem "zatajené" skutečnosti - okolnosti vzniku, narážky, vazby k jiným článkům atd., udělat to prostě tak, aby měl po ruce to, co k hlubšímu čtení může potřebovat, knížka je ale stejně určena těm, kteří se v okruhu hranické minuskultury pohybují, vysvětlovat všechno od základu by knížku posunulo příliš daleko. Soubor dostal název Pes jak věž. Na vysvětlenou: je to citát z promluvy Jiřího Nezájma z filmu 240 minut v Solingenu. Poprvé se hrdina v budoucnosti (v roce 2023) setkává se psem, chtěl bych, aby knížka Pes jak věž byla taky takové setkání se známou skutečností, která ale v jiném světle dostává jinou podobu. Jiří J. K. Nebeský |
|
- - - - - [6] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
Vždycky jsem chtěl svou rubriku, ve které bych mohl mlátit prázdnou slámu, mluvit o svých přátelích, o tom co se šušká, to co si může dovolit nějaká slavná postava, jejíž lesk dává jistou světlost i hovadské glose k tomu, čemu ani za mák nerozumí. A ten sen se mi splnil v půlce roku 1994. Říkám, že: * 1 * (Hranické noviny č.26/1.-7. července 1994, s.4) O ORANICI A JEJÍ DESCE* Roku 1992 nahrál Kamil Král s přáteli z křesťanského společenství hranické farnosti "desku" (vlastně kazetu) Jen tak. Její slavnostní poslechová premiéra se konala l. dubna 1992, vzpomínám na ten večer rád. Seděli jsme na faře, v místnosti byla tma, na stěnu někdo, myslím, promítal nějaké diapozitivy**, přikusovali jsme sušenky a hudba si nás pomalu získávala. Ještě dlouho do noci mi zněla v hlavě. I když se zdálo, že kapela, která si dala název Narychlo, se už víckrát s nástroji nesejde, ukázalo se, že i tentokrát všechno dopadlo jinak, než jsem předpokládal. Narychlo několikrát vystoupili***, hráči u jednotlivých nástrojů se vystřídali a leaderovi Kamilu Královi se za čas podařilo vytvořit fungující "hudební těleso". Narychlo patřili rozhodně k těm nejsympatičtějším tvářím hranické scény, písně stály víc na textech, i když ono těžko posuzovat - zvuk kapely byl obvykle dost špatný na to, aby se v tříšti zvuků dalo rozlišit víc než nenazvučené bicí a kytara. Někdy v únoru nebo březnu 1993 se kapela přejmenovala na Oranici, o něco později do skupiny přibyl Radek Svoboda, bývalý člen O.K.No, ten také repertoár Oranice obohatil několika svými písničkami. "Odchován" vážným O.K.No, do veselé Oranice kupodivu dobře zapadl. V obsazení: Robert Bálek-baskytara, sbor / Michael Heger - bicí, sbor / Kamil Král - kytara, zpěv / Lenka Preňková - klávesy, sbor / Radek Svoboda - kytara, zpěv natočila kapela v Lipníku své nové LP Vypalovaný stojánek na zubní kartáček. Najdeme tam pár věcí z Jen tak, snad ta první deska byla jenom neoficiální..., je ale škoda, že se ta, podle mého, nejlepší písnička - titulní Jen tak v nezapomenutelném podání tehdy šestnáctileté Věry Ličmanové - na desce neobjevila. Zvuk kapely zase není optimální, sami členové si stěžovali na odfláknutou práci ze strany lipenského zvukaře... no, nedá se nic dělat, je to stará věc, že hráčsky na tom Oranice není nejlíp, nezřídka zazní i pár falešných tónů, klávesy opět obdivuhodně na několika místech "nezapadají" do zvuku kapely, skoro jakoby Oranice kopírovala zvukové schéma svých koncertů****. Na magnetofonový pásek se však také podařilo přenést živelné nadšení hráčů, v němž asi spočívá největší kouzlo kapely. Největší "hodnotu" snad ale mají texty, i když semtam moc bloudí v sentimentu, jsou to zřejmě nejlepší texty, co jsou v Hranicích ke slyšení. "Chytlavé melodie" za sebou někdy mají snadno poznatelné sestřičky z rádia, když se ale přestanete otravovat s hledáním originálních akordických postupů, přechodů atd., myslím, že se vám zalíbí. Titulní písnička je sice skvělá, ale koncertní atmosféra jí trošku chybí. Jestli tři skladby, které Oranice předvedla na Rockových Hranicích (Amerika, Mrtvý pták a Vypalovaný stojánek), |
|
- - - - - [7] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
považují její členové za nejlepší, snad se na mě nebudou zlobit, když já budu mezi známými roztrušovat, že nejlepší je Zatím mám ještě hlavu na krku. Váš Jiří J. K. Nebeský
* První Říkám, že: je důkaz, jak teprve vznikala tvář rubriky, má svůj vlastní název (což se potom už nestalo), je poměrně dost dlouhé (to se někdy stalo, ale takhle moc myslím ne) a má ambici být recenzí, zdá, že to se stávalo často i pak, ale drobnohled odhalí, že ostatní "recenze" v Říkám, že: mají evidentní (chtělo se napsat explicitní) poznámkový charakter. ** Na tomhle místě se mi dodneška vtírá vtip, který jsem nenapsal, totiž: "na stěnu někdo promítal diapozitivy z Medžugorje". To měl být samozřejmě vtip pro křesťany, ale protože většinoví čtenáři-ne-křesťané (nebo jak je nazvat) by ho mohli chápat jako ironii, radši jsem se ho vzdal. *** Já zažil jediný koncert v rámci Slavnosti slunovratu 20. června 1992 v atriu Lidové školy umění v Hranicích. **** Psal jsem o Oranici už několikrát, hlavně: Nezóvé se... (jako K. Roder, Přehled č.7/19. února 1993, s.6-7), Doba nových názvů? (jako JJKN, Přehled č.10/12. března 1993, s.6), Oranice in Hranice (jako -jkn-, Hranické noviny č.1/ 7.-13. ledna 1994, s.4) a Oranice (rozhovor s Radkem Svobodou jako -jkn-, Hranické noviny č.9/4.-11. března 1994, s.4). Říkám, že: * 2 * (Hranické noviny č. 27/8.-14. července 1994, s.4) Je zvláštní, že na představení Koncert Birgit Szabó v podání Ostravské pohody přišlo 25. června do kina Svět asi deset lidí, vůbec nic se nedá svést na špatnou propagaci, v Hranicích prostě nikdo nikam nechodí. Plno mají jedině diskotéky, protože jak jinak se seznámit, než na diskotéce? (řečnická otázka) Na koncertě či divadelním představení to jde o poznání hůř a tak i diváků je míň. Je to stejné jako vloni, v Besedě se uspořádalo několik divadelních představení a koncertů hranických kapel, nebyl tam skoro nikdo, a když už se, jako třeba ve Fatimě, podaří lidi nějak přitáhnout na "výplody místní kultury", zase si někdo stěžuje na hluk, takže s koncerty se musí přestat... Není to chyba těch co si stěžovali, na klid mají nárok každopádně, kdy se ale rozhoupe Město (míněno jako Městský úřad) a vyčlení z peněz, které jdou na Mažoretky atd. něco korun na to, aby šestnácti sedmnáctiletí kluci, kteří secvičili pár skladeb, mohli vystoupit aspoň v přijatelném prostoru, kde by nemuseli platit tři stovky za hodinu, nebo žádat Kulturní komisi o dotaci půl roku dopředu? Rozzlobený Jiří J. K. Nebeský
P.S. Oni i kdyby si to všechno tak pěkně naplánovali a o dotaci si na začátku roku požádali, ty peníze by stejně mohli dostat jenom na konto nějaké organizace, takže nejdřív by museli sehnat, tuším, dva lidi nad osmnáct let, předložit stanovy, nechat se na Ministerstvu vnitra (?) zaregistrovat, zřídit si konto a kdyby nakrásně těch pár stovek dostali, mohli by si začít shánět sál, kde ještě můžou koncert uspořádat...* * Článek byl přirozeně vtip, ale jinak než se zdá teď. Zdrojem humoru (pro opravdu úzký kroužek lidí) měl být rozhořčený tón |
|
- - - - - [8] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
rubriky, v těchto dnech zase úsměvně působí celý jeho předmět, otevření Hudebního klubu v roce 1995 pohled na nesnáze rockové scény v Hranicích pořádně změnilo. Říkám, že: * 3 * (Hranické noviny č.28/15.-21. července 1994, s.4) Letní kino vřelo a Huygensův princip v pondělí 4. 7. zpíval: "Cejtim, že zaklepu na nebeskou bránu". Mohl bych to brát jako kompliment, nicméně byl to překlad. Rockové Hranice nás plnou parou vrhly do vln písní. Píseň je hudba, ale i slovo. "Sypej sůl do očí!", vřeštěli řemeslní Green Duck, proti nim zase supereklektický Živec Ortoplaz, kdysi naděje hranické scény, se svým příběhem o svobodné matce Lucii (?): "Budeme mít dítě!" Jen málokterá kapela si odpustila nějaké slovní předeslání typu: teď píseň o policejním teroru (Noonies), o tom, že zlo má člověk oplácet jednou až dvakrát tolik (Green Duck), o prázdnotě, která je v nás (Last Dream). Tohle je vůbec asi vrchol. Eva Ličmanová se vedle mě rozčilovala, proč zpívají, když v sobě mají to prázdno... Kapely vystavují na odiv svůj "boj" proti... (systému), je to image všech under či hippie či indie kapel, proč ne? Vypadá to, že ten důvod pro vznik skladby je nějaká událost (smrt Kurta Combaina - Huygensův princip, v 1. kole Rockových Hranic si to zase neodpustili nepochybně spřízněnější Noonies) nebo jev, žádné umění jako touha po krásnu, ale "nemilosrdná reflexe současného stavu"*, naštěstí u většiny vystupujících je to jenom (humorná) stylizace, i ti nejnekompromisnější se nakonec omezí na "My name is Howard and i am singing this song" (Last Dream, Milan "Howard" Havrda**). S pozdravem Jiří J. K. Nebeský
* Tvrzení věty nelze (nejde) porovnávat se skutečností, je to "kritické" klišé nebo ještě lépe vycpávka (v pointě!). ** Milan Havrda chtěl prý na článek reagovat, ale nakonec si to rozmyslel, říkala to Milda Kreutzová, to dobře udělal, hájit blbost by pro mě byla otrava. Říkám, že: * 4 * (Hranické noviny č.29/22.-28. července 1994, s.4) 1. Tak se dočítám, že Rockové Hranice byly povoleny výjimečně do 02 h, tedy o čtyři hodiny déle, ve 22 začíná noční klid. Na jednu stranu: Jakým právem může Městský úřad povolit výjimku, která je zásahem do soukromí rsp. práv určitého množství lidí, aniž to s nimi nějak konzultoval? Vzato takhle abstraktně, je to nepřípustné. Na druhou stranu: Neexistuje sál, z něhož by živá hudba po 22 hodině nerušila. V noci se všechno šíří mnohem dál. Já slyším hlášení o příjezdech a odjezdech až z nádraží, to se ve dne nikdy nepodaří. Kapely chtějí hrát a posluchači je chtějí poslouchat. 22 hodina je přes prázdniny tak akorát příhodná pro to, začít se bavit, v létě večer teprve začíná. Co se s tím dá dělat? Nic.* 2. Šel jsem nedávno s Katkou Malenovskou kolem jedné zahrady, štěkal tam pes, ale tak blbě, že to vypadalo, jako když někdo ne- |
|
- - - - - [9] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
uměle imituje psí štěkot.A stejně nedávno hrála kapela Huygensův princip, to je úplně jiný případ, oni tvrdí, že nehrají jako Mňága & Žďorp, ale jako Mňága to zní. Skoro v každém interwiev říkají: lidi slyší saxofon a hned si myslí, že je to Mňága, my ale hrajeme něco jinýho! Vzápětí jsou ale nuceni přiznat, že od Mňágy se "hodně naučili". Ne nadarmo na začátku roku 1993** hráli v Besedě blok písniček, poskládaný skoro výhradně z repertoáru Mňágy & Žďorpu. Když jsem šel minulý týden do redakce, hrála na náměstí u své dodávky nějaká kapela, nevím, jak se jmenovala, hrála písničku Hodinový hotel právě od Mňágy & Žďorpu. Nijak to nezastírala a určitě za tohle "fidlání" dostala od Městského úřadu nějakou drobnou dotaci v rámci projektu "zkulturnění" města Hranice. Anebo nedostala? Huygensův princip je z hranického gymnázia a ta kapela z náměstí z XY. Jsou to nesrovnatelné jevy. Ani se je nesnažím srovnávat***. Zdraví Jiří J. K. Nebeský
* První část rubriky ukazuje zásadní její slabé místo (jako celku), proplétají se dvě snahy: bavit (se) a dodržet jistou klasickou podstatu novinového článku (mluvit o něčem aktuálním nebo aspoň zajímavém). Redakční (Ivošův Koryčánkův) tlak na druhou zmíněnou je pochopitelný, ale vedl mě často do úzkých. Vymáčknout ze sebe každý týden rubriku na aktuální (rsp. hranické, což bylo horší) téma, znamenalo rozpatlávání často dávno probraných témat. ** 6. března 1993 v rámci akce rockového klubu Andrej ...TÉKA vystoupil také Huygensův princip, tehdy ještě jako Kontraband (recenze: Doba nových názvů?, viz poznámka **** u č.1). *** Druhý oddíl zase poprvé obsahuje nejvlastnější ingredienci sloupku, jíž je (vypjatá) autobiografičnost, a také nejvlastnější princip sloupku Říkám, že: - spojování nesouvislostí. [foto: Jarda Filgas, zpěvák skupiny Argema na Rockových Hranicích 94 (Hranické noviny č. 28/1994), foto: Tomáš Pospěch (u první fotografie se omlouvám všem, jejichž pozitivů jsem zde bez dovolení použil).] |
|
- - - - - [10] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
Říkám, že: * 5 * (neotištěno) Když jsem nedávno dával dohromady nějaké materiály k výstavě Bukurešť v Opavě Pjéra Kéreče a Dona Zájcefa*, vyhrabal jsem v šuplíku i pár propagačních xerokopií k výstavě Protože pila stále řeže a peřina je zase čistá, v listopadu 1992 ji uspořádala výtvarná skupina DOST, tak mě napadlo věnovat jí tady pár řádků**. Už dlouho v roce 1992 jsem chtěl uspořádat výstavu, nebylo ale dost peněz, pak jsem se dozvěděl, že Zdeněk Eliáš s kolegy z Vyplifu chtějí udělat něco podobného, tím třetím, kdo se obíral stejnými plány byl Tomáš Pospěch. Tak jsme se spojili, přizvali pár známých, zaplatili sál v Monice, rozvěsili plakáty atd. Celou výstavu jsme instalovali přes noc z 31. října na 1. listopad, byl to docela úspěch, všichni vystavující byli z gymnázia (nebo ho nedávno ukončili***), takže hlídat mohli žáci, žáci taky tvořili valnou většinu návštěvníků, nebylo na škodu, že několik z nás mělo maminky učitelkami, všechno šlo hladce a ten verš z jedné básničky Zdeňka Eliáše****, který dal výstavě název, dost přesně vymezoval expozici samotnou - umírněný experiment, tak trochu avantgarda, tak trochu kýč*****. Plánovali jsme další akci, tentokrát jsme chtěli jako den vernisáže Apríl místo Dušiček. Ukázalo se ale, že DOST je víc účelové sdružení než žijící organismus, po prvních neshodách jsme se rozpadli. Oznámení o vystoupení Tokia Nebeského P. C. a Hynka Jojo Poláka******, udělalo za krátkou historií DOSTu poslední tečku. Zůstala návštěvní kniha, plakáty, "katalog" a vzpomínka na pár dní strávených hlídáním výstavy. Monika má pěkný sál, možná se moc nehodí k výstavám, svůj půvab ale má, škoda, že je tam těch výstav tak hrozně málo, třeba se někde v Hranicích rodí nějaký nový DOST, snad bude vědět, že vystavovat se tam ještě pořád dá*******. Pamětnický Jiří J. K. Nebeský
* Bukurešť v Opavě, Pjér Kéreč & Don Zájcef (Hynek Polák & Jiří J. K. Nebeský), Opava, Studentský klub, 9. května-13. května 1994. ** Vzpomínka pro mě od počátku symbolizovala žánr sloupku, proto jsem se na ni také okamžitě (O Oranici a její desce) soustředil. *** Což byl případ Polákův, Pospěchův a můj, mimo nás vystavovali ještě: Zdeněk Eliáš, Pavel Helísek, Barbora Rašková, Barbora Táborská a David Vindiš. **** Zdeněk Eliáš: 36 vizí a moudrostí pro každý den (Hranice 1992), jsem nazval citátem Žije! Cože?! (Hranické noviny č.29/22.-28. července 1994, s.4) a bude o ní řeč v Říkám, že: číslo 7. ***** Výstava probíhala od 1. do 13. listopadu 1992. ****** Přehled č.5/22. ledna 1993, s.6 v rubrice Informátor, rozpory a vystoupení jsou nadsázka tak trochu nutně vyplývající z předchozích vět Říkám, že:. ******* Text otištěn nebyl, byl jaksi do zásoby a velmi rychle se ztratil, aby se stal nálezem v době, kdy už byla rubrika "takříkajíc" jinde. |
|
- - - - - [11] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
[repro: Plakát k výstavě výtvarné skupiny DOST.] Říkám, že: * 6 * (Hranické noviny č.30/29. července-4. srpna 1994, s.4) Ve zkouškovém období jsme v Opavě a Hyno Polák říká: "V pátek je v Lipníce zase Slunovrat". Akce vyplněná vystoupením spousty kapel a tanečních skupin a tak. Dohodli jsme, že on pojede domů ve čtvrtek a zjistí, jestli bychom na tom Slunovratu mohli vystoupit. Já mu v pátek zavolám, a když jo, tak to domluvím s Yubbou Nezhybou a pojedeme. Předloni jsme v Lipníku na podobné sešlosti Loučení s létem vystupovali jako kapela Angrešt*, po všech těch cimbálovkách a country kapelách byla naše tvrdá muzika pravým balzámem pro všechny uši. A přijel jsem domů a Hyno nebyl doma, zrovna na Helfštýně fotil nějaké fotky pro šermíře z Requiem, jeho otec mi vyřídil vzkaz, jakože teda nehrajem. A za pár dní mi to Hyno Polák popisoval: "Ta ženská, co to vede, je moje známá...". Říkal, že ta žena, která má na starosti celý Slunovrat je sice jeho známá, ale i tak se to nepodařilo. Když se jí ptal, jestli bychom mohli s naší kapelou vystoupit, nejdřív se ptala, jestli to nebude ANGREŠT, že jim ještě dva měsíce chodily rozčílené dopisy od lidí z Lipníka. A Hyno řekl, že samozřejmě ne, že jsme normální vysokoškolská kapela a říkáme si Jak si navzájem lépe porozumíme (to podle jedné velmi hezké sociologické knížky J. Křivohlavého). A paní řekla, že to stejně nejde, protože program už teď je přeplněný. Z toho jsou dvě ponaučení: 1) I když lžete, nemusí se vám váš záměr zdařit (i když lžete, tak se vám nepodaří se proslavit). 2) To není ani tak ponaučení, spíš otázka: Nemá celý náš život tak trochu přeplněný program? Trochu přeplněný na to, aby se do něj vešel opravdový dobrý humor a zábava? S úsměvem Jiří J. K. Nebeský
* Angrešt koncertoval v Lipníku 4. září 1992, záznam jeho vystoupení obsahuje nahrávka Moje žena live (Prpoj Records, 1992). |
|
- - - - - [12] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
Říkám, že: * 7 * (Hranické noviny č.31/5.-11. srpna 1994, s.4) Teď o tom, jaké to je tisknout poezii v novinách. V lednu 1993 jsem v tehdejším Přehledu* otisknul jednu báseň Blanky Kolkové, poslední verš se ale objevil daleko nad básní. Pan Krumnikl se tehdy smál, že ho to ani nepřekvapuje, že myslel, že ta slova patří k předcházejícímu článku. Básnička Bláznoviny, o které nepřestávám tvrdit, že to je ta nejlepší básnička, která v Hranicích kdy vznikla, byla takhle zničená. O rok a půl později, v předminulém čísle Hranických novin jsem otiskl recenzi minisbírky Zdenka Eliáše, připojil jsem malou ukázku a hele! - moje dobrá snaha o její grafické zvýraznění, obsažená na okraji textu v prosbě tiskárně "báseň prosím zarámovat!" se ocitla v básni samé jako součást prvního verše. To je na vzteka! Jednou za uherák (uherský rok - označení pro extrémně dlouhé časové období) vyjde někde v Hranicích nějaká básnička a samozřejmě znehodnocená. No, to se stane. Není za tím ale něco jiného? Ne spiknutí proti mně, ale pocit úplné nevázanosti poezie. Vsadím se, že potkám deset lidí (hyperbolizuji), kteří budou tvrdit, jak se jim ta básnička líbila, kvůli tomu prvnímu verši totiž. "To je originální!" Když jsem na gymnáziu vydával Druhé Inferno, přinesl mi Petr Kolajta jednu svou básničku, položil jsem ji na lavici a o přestávce šel ven, možná na záchod, ale to spíš ne, tam jsem ve škole moc nechodil**. Když jsem si tu báseň přečetl, říkal jsem si, že rozhodně není špatná. "Taková je originelní!" - říkal jsem si vduchu. A když Druhé Inferno vyšlo***, chtěl mě Kolajta zbít - kamarádi na konec poloviny veršů připsali "se". Taky jsem se nachytal. Z horkých Hranic Jiří J.K. Nebeský
P.S. Měl to napsat na stroji****! * Přehled č.2/15. ledna 1993, s.6, báseň Bláznoviny je podepsána S.B.KL. ** Tahle skutečnost je zaprvé skutečností a zadruhé narážkou na postavu Ludvíka Sunaře z románu Unarclubu Svěží vánek (Hranice, 1994). *** Druhé Inferno, sešit č.1 (10. října 1991), s.4, báseň Dva účinky ticha je podepsána Kohl. **** Tohle Říkám, že: patří k mým nejoblíbenějším. Říkám, že: * 8 * (nepublikováno) Smrt si představuju jako Libora Hanuše To Je Ale Papuče z Markova filmu Třetí den, idiot na pomníku ukusuje chleba, pod nohama kameramana křupe sníh. Křupe stejně jako když Vladimír Fekar jr. pojídal ve filmu Březen* oplatky a ptal se spolucestujících: Nechcete, prosím vás? To si vždycky vzpomenu na Fekarův fejeton, který z Opavy** poslal do Přehledu, vyprávěl v něm svůj sen o vrabcovi, co si na úřad přijde stěžovat na stav ovzduší. Ten pták, co se nám uhnízdil na parapetu záchodového okýnka asi nebude rorýs, jak jsem si o něm napsal do deníku, jisté je, že se nechce hnout z místa. Budu muset já. Jdu na představení stato-kinetického divadla OPUS 23. Uplynuly asi čtyři hodiny a jsem zpátky. |
|
- - - - - [13] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
Na volném prostranství u koupaliště rozprostřený koberec, na něm cyklista krouží pořád dokola, všichni se divíme, že se mu nemotá hlava. Yubba Nezhyba sedí na malé stoličce a recituje svoje texty, na závěr každého z nich pohledná uklízečka rozbije na novinách tabulku skla a zametá, všechno inspirované románem Svěží vánek, na prostěradlo v koruně stromu se z nedalekého křoví promítají portréty tří hlavních hrdinek románu. Skvělá podívaná, texty se zachytávají v hlavě, z reproduktoru: "Mamí, kočka na mě hledí, chce mě sněst!" Viděl jsem letos na čtyřicet představení alternativního divadla a Nezhybův OPUS 23 se svou Tetičkou Smrtkou*** je absolutně nejlepší. Už druhé divadlo v Hranicích, kterého lituju. OPUS 23 i DDB**** tady nikdo nedocení. Nikoho to nezajímá******. Jiří J. K. Nebeský
* Na obou těchhle krátkých komediích určených pro přijímací komisi FAMU jsem Petrovi pomohl se scénářem, zvlášť na psaní Března rád vzpomínám, udělali jsme to za noc a nad ránem jsem pak Petra provázel na nádraží, to je pro mě krásná umělecká bohéma. ** Fekar začal studovat českou literaturu na Slezské univerzitě v Opavě a já jeho příkladu následoval o rok později, nechtěli zkoušku z cizího jazyka, to bylo něco pro mě. *** Tetička Smrtka, Hranice, 7. srpna 1995 **** Zde jsem nějak Dekadentní divadlo Beruška přecenil, tohle tvrzení ale zase může být podcenění díky momentální náladě. Pokud jde o hranické vystupování DDB, mám zato, že zajímavý postřeh jsem učinil v projevu na výroční schůzi k šestému výročí založení Kulturního sdružení Unarclub (předneseno 14. září 1995): "...zde je zajímavou skutečností hranické nevystupování DDB, které jediné z UC-projektů si ještě jakžtakž drží reputaci celostátně známého, jakoby se kmotři báli, že domácí publikum by z vystoupení rozpoznalo jeho bezcennost, kterou mu dosud zastírají jásavé recenze v tisku. Kmotři se zřejmě rozhodli udržet takto uměle při životě aspoň část z dávného mýtu." ***** Říkám, že: nebylo publikováno v čísle 32 Hranických novin, pro které bylo určeno, a pak bylo smeteno aktuálnějšími věcmi. [foto: Hynko Polákova fotografie mého obličeje, kterou mi přivezl 2. srpna 1994, objevila se potom v Bílé slípce i v posledním díle Říkám, že:.] Říkám, že: * 9 * (Hranické noviny č. 33/19.-25. srpna 1994, s.4) Hyno Polák přijel*, přivezl mi jednu mou fotku a to potěší. Když jsme zalili zahradu a Katy Malenovská se osprchovala, sedli jsme si na zahradu. Pak jsme si sedli do kuchyně, večeřeli jsme, já rozdělával polské rybičky a začali jsme plánovat výstavu**. Že to uděláme v září v Monice, že by to mohlo být tak akorát - Unarclub bude slavit pět let. Hyno ukusoval rohlík a říkal, že těma jeho fotkama a mejma xerografikama bysme to zaplnit mohli. Kdo ale zaplatí sál? Pět stovek. |
|
- - - - - [14] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
Třeba K.....ovi*** mají firmu na výrobu razítek, třeba by potřebovali reklamu, anebo W......, to je milionář, nic by mu neudělalo, kdyby do nás ty prachy vrazil. Katy si mazala na chleba máslo. No jo, ale kdo nám ty peníze dá? Třeba bysme mohli založit konto, každý, kdo nám pošle řekněme 20,-Kč bude uveden v seznamu sponzorů. Když dá 80,- bude tam čtyřikrát... Nebo dát si inzerát: Hledáme sponzora... Tak si v pátek zavoláme, každej zkusíme za někým zajít, uvidíme. A když jsme potom s Katy odcházeli od Marků, kde Hyno ještě chvíli zůstal, vzpomněl jsem si, jak někdy v lednu navrhoval, abychom sponzorům nabízeli vysílání jejich reklam do kosmu. Maličká dioda umístěná na střeše by do vesmíru morseovkou vysílala signál o otevírací době nějaké hranické cukrárny. Bezfinancý Jiří J. K. Nebeský
* 2. srpna 1994 ** Výstava se uskutečnila pod názvem Fantomas od 11. do 16. září 1994 v Monice, a myslím, že stála zato ona i akce, které ji provázely. *** Paní Kubátová z ReproTech - RBR Reprosysteme-Toshiba, která výstavu Fantomas nakonec sponzorovala, si myslela, že pod "K.....ovi" se skrývá jméno její rodiny, byl to omyl veliký, šlo o Kolajtovi. Říkám, že: * 10 * (Hranické noviny č. 34/26. srpna-1. září 1994, s.4) Přijel jsem z Lednice a čtu, že sundali pomník na Školním náměstí. Shodou okolností to bylo právě v Lednici, kde mi babička říkala, že tam mají pořád sochu dívky, vítající Rudou armádu, že si myslí, že je dobře, že ji nikdo nesundal. A já jsem říkal, že to je u nás taky... Čtyři roky se Hraničáci hádali, co s tou sochou, nechápu proč byl odstraněn pomník, připomínající naše osvobození Sovětským Svazem v roce 1945 (že by se to po okupaci v letech 1968-1989 nepočítalo?). Chce někdo obnovovat minulou tvář městského centra? Ať nechá udělat na "škole u fary" ozdobné římsy, které tam dříve byly, ať je tam zase socha Františka Josefa I.! Proč ne, tohle bych pochopil. Ten pomník (mimo to, že je škaredý) je ukázkou určitého uměleckého stylu, jestli takhle budeme odstraňovat a odsouvat nedávnou minulost, jsme stejně trapní, jako ti, kteří tady byli před námi. Odvoz sousoší stál určitě víc než tisícovku, a co tam bude? Nějaká jiná chytrá socha? Ne! Městský úřad to vyřešil šalamounsky: pamětní deska na sochu pana Masaryka*. Absolutní ignorantství roste z nedovzdělanosti. Jiří J. K. Nebeský
* "Městská rada rozhodla, že na místě, kde dříve stávala nyní už zničená socha Masaryka, bude umístěna pamětní deska", napsal v úvodníku k 33. číslu Hranických novin/19.-25. srpna 1994 Ivo Koryčánek, je o rok víc, a není tam nic. To nevadí. Nevadí ani, že socha je pryč, to mě to jenom tehdy rozčílilo, když jsem přijel z Lednice. V Přehledu č.15/16. září 1994, s.5 mě pak Josef Hřídel v článku Sousoší na svém místě označil za příznivce "zatvrzelých soudruhů", to se mi líbilo (připustíme-li možnost, že J. Hřídel není krycím jménem někoho z redakce, poznámka o mně bude pravděpodobně do textu redakcí vsunuta). [poznámka: o postavě J. Hřídele čti zde] |
|
- - - - - [15] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
Říkám, že: * 11 * (Hranické noviny č.35/2.-8. září 1994, s.4) Plakáty Exploze '94 visely po celém městě týden dopředu a podle toho, co se na nich psalo se mi zdálo, že to bude nějaká akce jednoho z těch skvělých hnutí, co se nám snaží namluvit, že Ježíš byl ženatý s Marií Magdalenou, nebo, že reinkarnace je právě ten rozměr, který křesťanství chybí (nebo, že ve vatikánských archivech jsou ukryty ty části evangelií, které se Církvi nehodili do krámu, že jsme ve skutečnosti mimozemšťané atd.) V úterý jsem na náměstí viděl pána, který mluvil o Kristově výzvě každému z nás. Měl jsem dva dojmy: 1) půlmetru od jeho mikrofonu dováděly děti. 2) nebývale mnoho lidí posedávalo na parapetech výkladních skříní, nebo si dlouze zavazovalo boty. Příští den jsem dostal letáček, tak jsem se toho, kdo mi ho dal zeptal, co je zač ta Misijní společnost Život, která Explozi '94 pořádá. Řekl, že jsou křesťané a přednáška s názvem Okultismus, horoskopy, věštba je koncipována jako varování "před těmito věcmi". Tak dobře. V 19.00 jsem se s Evou Ličmanovou* posadil do třetí řady židlí v zeleném misijním stanu. Nejdřív hrála kapela, písně byly prokládány scénkami, zaznělo jedno svědectví a pak už přednáška Stanislava Jaroše. O okultismu, horoskopech a tak se moc nemluvilo, bylo to spíš kázání, exempla byla sice někdy moc srdceryvná, ale ono to působilo. Vůbec jsem se nedivil dvacítce lidí, která pak přišla před pódium vyznat Ježíši Kristu nesmyslnost svého dosavadního života bez Boha a začít život nový. (Připouštím, že právě porušuju to, co jsem si kdysi předsevzal - věci víry nejsou pro noviny, televizi atd., a nejsou ani pro ty, kteří jim nerozumějí**.) A jestli se aspoň několik z nich skutečně obrátilo, co si přát? Evě trochu vadila ta "dryáčnická" prezentace víry, ale přiznala, že nic lepšího ji nenapadá. A když se pak celá akce skončila a jednotlivci diskutovali s "duchovními poradci", nadávala: "Když je člověk křesťan, tak se s ním tady nikdo nebaví!" Jiří J. K. Nebeský
* Eva Ličmanová je moje dlouholetá spolužačka a taky kmotra (protože: pokřtěn jsem byl ve svých osmnácti). ** Tahle poznámka je trapná a já neměl trapnost v úmyslu. Dokonce se mi zdá prázdný i její obsah, dnes si myslím, že právě zničující vliv zkreslených vidění člověka v "informačních médiích" je možné dost dobře narušovat v těchže "médiích". Nejde ani tak o evangelizaci, jako o odstraňování překážek, které spoustě lidí brání hledat Boha tam, kde je. Pane Ježíši, já Tě prosím, abys každého, kdo bude číst tyhle řádky oslovil a přivedls ho k sobě! Říkám, že: * 12 * (Hranické noviny č.36/9.-15. září 1994, s.4) 1. V březnu 1989* jsme natáčeli černobílý film (měl se jmenovat Jablkový Johny), finále se mělo uskutečnit na policejní stanici, na jejíchž schodech měl jeden z hrdinů, ani už nevím kdo, hrát na housle. Policisté ("Veřejné bezpečnosti") si nás zavolali ještě dřív než k tomu mohlo dojít - už když jsme natáčeli na silnici před jejich stanicí. Petr Marek chtěl utéct, ale nepodařilo se mu |
|
- - - - - [16] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
to. Stáli jsme na chodbě, dva policisté se na nás rozčilovali, nám bylo sotva patnáct, tak jsme se báli, aby to neoznámili do školy. Museli jsme osvětlit (a tím zničit) celý film, mohlo by se totiž jednat o špionáž! 2. Celá škola je shromážděna v tělocvičně, je to v listopadu 1989**, dva vysokoškoláci nám čtou požadavky ÚV SSM (nebo koho), žádají odstoupení Husáka a dalších, roztleskám se, jsem jediný, všechny pohledy směřují na mě, vypadá to na průser, ale nic z toho nebude. 3. Je týden-dva po Listopadu, jen tak ze srandy otáčím fotografie Klementa Gottwalda obličejem ke zdi, učitel na mě křičí: Pro tebe už soudruh Gottwald nic neznamená?! Mám trochu strach, aby z toho nebyl průser. 4. (panu Jiřímu Novotnému***) To jsou taky moje vzpomínky na komunistický režim. Byl jsem u slavnostního odhalení Vítání Rudé armády, ano, ten pomník byl instalován s takovým odstupem od osvobození v roce 1945, že určitě směřuje i k něčemu jinému, ale kromě toho, že několika desítkám komunistů symbolizuje staré zlaté časy, je možná pro další desítky lidí skvrnkou na jejich bezvadné pověsti**** - vzpomínkou na jedno mile strávené odpoledne, nad kterým asi nikdy neuvažovali. Má jim (nám) připomínat tu snadnost, s jakou sympatizovali s komunismem, už proto by měl zůstat tam, kde byl. S pozdravem Jiří J. K. Nebeský
* 1. března 1989 (sborník Unarclub 1989-1994, s.7). ** 23. listopadu 1989 *** Celé Říkám, že: je vlastně reakcí na reakci Jiřího Novotného na Říkám, že č.10. Dopis tohoto muže se mi ovšem ztratil. **** Pomník byl odhalen 27. října 1989 ("Co to má společnýho se vznikem I. republiky, nikdo neví", zapsal jsem si tehdy do deníku), poznámka následující po značce padla za oběť krácení, přičemž já ji ovšem považuju za důležitou, seznam zúčastněných by nás dneska asi rozesmál. [2 foto: Dvě fotografie Jiřího Andrýska z odstranění pomníku Vítání Rudé armády (Hranické noviny č. 33/1994).] Říkám, že: * 13 * (Hranické noviny č.37/16.-22. září 1994, s.4) Je to už pár čísel, co se ozvalo bum v podobě Otevřeného dopisu P. Josefu Crlovi (& článku Farářova cenzura*). Bum proto, že chybělo bác. Nikdo se neozval, nic se nestalo. Hranický farář P. Crla zakázal koncert pořádaný na závěr Bělotínského týdne zpěvu s odkazem na to, že v kostele nemá znít světská hudba (resp. zpěv - text), to vyvolalo popudlivou reakci... Nechme stranou fakt, že několikrát předtím v kostele světská hudba zněla, koneckonců, někdy se začít musí, jde mi o to, jakými prazvláštními argumenty či nevyřčenými předpoklady, které zpoza řádků vysvítají, se autoři snaží prezentovat svůj postoj jako |
|
- - - - - [17] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
"kulturní", naproti tomu "nekulturnímu - cenzorskému". Na skutečnost, že při koncertu nemají znít světské písně jako na podmínku (či jednu z nich) uspořádání koncertu v kostele byli pořadatelé upozorněni předem, což tedy znamená, že její nesplnění staví do pozice viníků je. Snaha dokazovat nesmyslnost podobné podmínky se míjí účinkem. Kostel je určen pro boho-službu (schválně odděluji, abych odhalil), pro setkávání s Kristem Ježíšem prostřednictvím eucharistie (tím se liší třeba od protestantských modliteben, pojímaných jako pouhé shromaždiště věřících), to je okamžik, který jim nějak unikl, a tak je to všechno jen jeden velký hrad z písku**. Jiří J. K. Nebeský
* Oba články vyšly v Hranických novinách č.34/26. srpna-1. září 1994. ** Říkám, že: je opožděnou reakcí na uvedené články, předcházela mu ale novinová přestřelka s Tomášem Pospěchem, kterou Ivo Koryčánek do novin nepustil (vypadali bysme jako blbci, kdyby se na stránkách novin hádali dva jejich redaktoři, řekl zhruba), celá rubrika je potom reakcí značně otupělou, snažil jsem se neútočit na nikoho (tj. necitovat), protože reakce na Říkám, že: už sotva přicházela v úvahu. Původní znění reakce na ty dva články bylo docela ostré, pokud si pamatuju. Šlo mi o nabourání toho "apriorismu", že všichni jsou povinni kapitulovat před kulturou - vždyť je to přeci tak "bohulibá" věc, myslím totiž vážně, že "světská" hudba do kostela nepatří. A ty články mě popudily ještě pro něco, pro to blahosklonné intelektuální "věrectví", které se rádo ohání Bohem a křesťanstvím, ale ve skutečnosti to pro ně nic neznamená. Staví je někam mezi svoje ušlechtilé zájmy a hezké tradice. To je na širší věc. Jo a ještě jsem taky chtěl trochu hájit P. Josefa Crlu, i mně zpočátku nebyl moc sympatický, ale ukázalo se, že jako kazatel i zpovědník je velmi "schopný" (teď to zase někomu může připadat, že ty uvozovky mají ironizovat, ale jsou tam jenom proto, že slovo schopný je v této souvislosti zaprvé ošuntělé a zadruhé nevhodné), je to člověk skrz kterého může Duch Svatý působit. Teď uvedu oba články v jejich původním znění (alespoň nastane stylová změna, drobné i zásadní omyly komentovat nebudu, autoři by se nemohli bránit (doufám, že se nenaštvou, že jsem je nepožádal o svolení k otištění). Poznámky k tomuhle Říkám, že: se rozrůstají do netušených rozměrů, ale zdá se mi, že sloupek by bez nich nedával dnešnímu čtenáři smysl a navíc celou věc mám za poměrně závažnou. FARÁŘOVA CENZURA "Světská hudba do kostela nepatří." To je rozhodnutí duchovního katolické církve v našem městě. Výrok stejně zarážející, jako názor, že o církevních středověkých památkách smí psát pouze lidé církve. Vskutku pak tedy závidím holandským občanům, kde je pro protestantský kostel ctí, může-li se honosit koncerty světské hudby vážné, ale dokonce i té, dle označení něčím nejspíš nevážné. Závidím jim, s jakou samozřejmostí se tam v kostelích konají umělecké i jiné kulturní akce a obdivuji tamější duchovní osvícení, které si je moc dobře vědomo, že je-li něco opravdu hodno úcty, pak je to právě kultura, umění a vzdělanost, tedy to nejvyšší, co má právo honosit se označením božské, a tedy to, jehož vždy byla církev hlavní nositelkou, financovatelkou a průkopnicí. Proč ale hledat příklady v cizozemsku a u protestantů. Vždyť která církev byla vždy největší nositelkou duchovních hodnot a umění, když ne právě katolická? Jsem si toho vědom a proto předcházející chápejte jen jako příklad ze státu, kde se nachází naše družební město. |
|
- - - - - [18] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
Kultura v církevních svatostáncích je zcela samozřejmá i pro řadu našich měst. Odkud se tedy vzalo v Hranicích ono osvícení, ústící do výsledku, že církev nepotřebuje věřící, ale peníze? [neubráním se vstoupit s otazníkem?] A kde se vzal ten pocit, že vše, co církev dělá, nebo se snaží dělat její věřící i ostatní, může být nábožensky nebezpečné, a kdykoliv použito proti ní? Opak je pravdou. Vždyť komu víc by mělo záležet na citově plném, vnitřně bohatém a ušlechtilém člověku, a tedy i rozvoji kultury v jakékoliv formě, než právě církvi? A v čem si stojí aristokracie ducha v podobě umění na jedné straně a víry na straně druhé blížeji, než ve víře v duchovno a směřování k Bohu? Vždyť v čem může být tato blízkost projevena upřímněji, než v ušlechtilém gestu v podobě odevzdání zisku ze vstupného hranickému faráři na opravu varhan. Je to zvláštní, dříve utlačovaná, zakazovaná a omezovaná církev, nyní utlačuje, zakazuje, cenzuruje. Pevně doufám, že páteční malé faux pas, popírající veškeré základy domu katolické církve, bude poslední. Tomáš Pospěch
OTEVŘENÝ DOPIS FARÁŘI CÍRKVE ŘÍMSKOKATOLICKÉ V HRANICÍCH, P. JOSEFU CRLOVI Vážený pane faráři, Bůh stvořil člověka k obrazu svému a dal mu do vínku mnoho darů. Dal mu do vínku umění tvořit, milovat, projevovat své city, plakat i smát se, nenávidět i radovat se, dal mu dar nejcennější, po řeči, dal mu dar zpěvu. Od nejranějších dob křesťanství všude na světě člověk Svořitelovu lásku odplácel mimo jiné i tím, že k jeho oslavě stavěl kostely a chrámy. V nich pak se k Bohu obracel ve svých modlitbách, v nich Boha velebil, prosil ho za odpuštění svých hříchů, hledal pomoc a útěchu při svém trápení, v nich Bohu zpíval. I Bůh ve své lásce a milosti člověka miluje a sleduje jeho činy na této zemi. A myslím si, že je Bůh rád, když vidí, jak si lidé zpívají. Vždyť zpěv je jednou z činností, kterou člověk obohacuje nejenom sám sebe, ale i ostatní. Minulý týden se v Hranicích již potřetí uskutečnil za pomoci ministerstva kultury České republiky, různých firem a institucí, Bělotínský týden zpěvu. Sjeli se sem lidé nejenom z celé republiky, ale i z dalších čtyř evropských zemí, aby se pod vedením zkušených dirigentů naučili něčemu novému. V dnešní době, kdy na území Evropy zuří válka, občanská a o to více tragičtější, je to důkaz krásné lidské soudržnosti a snášenlivosti. Na závěr celého týdne chtěli tito zpěváci předstoupit před veřejnost a ukázat všem, jak se během jednoho jediného týdne dokázali, i přes jazykové bariéry, které rozdělují, shodnout a sezpívat. Věřím, že svým vystoupením chtěli i Bohu poděkovat za dar, za dar zpěvu a hudby, který tak krásně spojuje celé národy. Možná i proto chtěli závěrečný koncert přednést v hranickém kostele, kde Vy jste farářem. Na koncert přišlo do kostela mnoho lidí, nepočítal jsem je, ale všechny lavice byly obsazeny, takže značné množství posluchačů muselo zůstat stát. Všichni s napětím očekávali krásný zážitek. Zážitek nejen z očekávané hudby, ale zážitek umocněný také krásným a přirozeným prostředím. Zazněla Čajkovského skladba "Svajatyj Bože". Svatý Bože, jedinečný, všemocný, laskavý, nesmrtelný, pomiluj nás. Mohutná prosba, mohutný chorál. Bylo to jako výzva. Ochraň nás, nedopusť nám nic zlého, dej nám do duší klid a mír. Po této úvodní skladbě organizátor celé akce, starosta obce Bělotín, p. Kavala, všem oznámil, že celý výtěžek z koncertu věnují účinkující na opravu varhan v hranickém kostele. Předal Vám peníze a vrátil se zpět k mikrofonu, aby překvapeným posluchačům |
|
- - - - - [19] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
oznámil, že další skladby již zpívány nebudou, a že koncert byl Vámi zakázán. Důvod? V kostele se prý mohou zpívat pouze duchovní písně. Všichni jsme se potom přemístili do sálu základní umělecké školy, kde celý koncert proběhl. A řeknu Vám, s velkým úspěchem. Hovořil jsem po koncertu s některými účinkujícími i posluchači. Byli Vaším rozhodnutím skoro šokováni. Pro mne samotného to však není nic nového. Krátce po Vašem nástupu na hranickou faru jsem Vás navštívil jako zástupce sboru HARMONIA s přáním přednést o vánocích v kostele Českou mši vánoční od J. J. Ryby. Již tehdy jsem byl Vámi odbyt s tím, že samostatný koncert v kostele nepřipadá v úvahu, že dílo je možno zpívat pouze při mši (což nelze vzhledem k dnes již jiné liturgii), a že kostel je jen pro věřící. Nic se nestalo, zpívali jsme tehdy ve Velkých Karlovicích, lidé přišli i přes čerstvě napadlý hluboký sníh a stařičký pan farář nám dojatě děkoval. Při dalším vystoupení, které jste povolil loni v prosinci, jste to vyřešil po svém. Slíbil jste nám zapnutí topení při koncertu, ale neudělal jste to a posluchači i zpěváci mrzli. Několik z nás to odneslo těžkou chřipkou. Spolu s ostatními kolegyněmi a kolegy našeho sboru jsme zpívali v mnoha kostelích nejen u nás, ale také ve Francii, Holandsku, Rakousku, Liechtensteinsku a Švýcarsku. A nikdy to nebyl pouze duchovní repertoár. Přesto jsme zpívat mohli bez jakýchkoli problémů. V hranickém kostele jsme zpívali od roku 1988 i přes projevy nevole některých tehdejších mocipánů a riskovali jsme i osobní postih. Ale šlo to. Jenom teď, za Vašeho působení to nejde. Proč? Vážený pane faráři, přiznám se, nerozumím Vám. Argument, že kostel je jen pro věřící, není pravda. Vždyť Ježíš přece svou smrtí vykoupil nás všechny, věřící i nevěřící a jeho láska patří bezpochyby všem. Váš postoj, zdá se, lidi od návštěvy kostela asi nejspíše odradí. Je to škoda, neboť koncerty v kostelích jsou jednou z cest, jak v lidech vzbudit zájem o náboženství, víru a dar Boží, zpěv a hudba, by měl být přirozeně prezentován právě v Božím stánku. Proto, aby to bylo možné, se také kostely stavěly s tak vynikajicí akustikou jako nikde jinde. A také ještě jeden důvod v tom je, krásný hlas krásně zní a snáze se k Bohu dostane. Osobně se neobávám, že hlasy zpěváků při koncertu v základní umělecké škole k Božímu sluchu nedošly. Určitě ano, Bůh je všudypřítomný. Ale zcela jistě by byl radši, kdyby ta krása, kterou lidstvu dal, zazněla v chrámu Páně. Josef Christel
[foto: Kapela Oranice (zleva: Kamil Král, Robert Bálek), o které je řeč v Říkám, že: č. 1 a také v poznámkách Říkám, že: č. 14 (Hranické noviny č. 1/1994).] |
|
- - - - - [20] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
Říkám, že: * 14 * (Hranické noviny č.38/23.-29. září 1994, s.4) Snobství je svého druhu zase jenom jeden z projevů prostřednosti*. Prostřednost ve veřejné funkci, která je pověřena zprostředkováváním informací veřejnosti je fascinující fenomén. "Prostředníček" stojí výš než ten, komu svou informaci adresuje, taky že on je na ní závislý - tím pádem na něm - prostředním. Prostředníček cítí nutnost spravovat skutečnost tak, aby byla jednoduchá a pochopitelná každému. Protože za jediné měřítko srozumitelnosti má vlastní rozum, měl by se zabývat jenom tím, co chápe, to ale není dost dobře možné. Nejde to. Pokud informuje o něčem, čemu nerozumí, zmenšuje sousto tak, aby byl schopen jej pozřít**, protože jenom pozře-li ho on, dokáže to i adresát (divák, čtenář, posluchač). Celá společnost chrlí prostřední lidi - hradba "normálnosti" narůstá a stává se neprorazitelnou. A teď příběh: Fridrich pracuje v závodním rozhlase. K promyšlení: Co z něj bude, když Bubovi upraví úvod reportáže následujícím způsobem? Bubo: "V sobotu jsem šel do kina na Valkušův Rov za dni, moc se mi to nelíbilo (a to jsme se ještě s ostatními skládali na dva lístky, aby se vůbec hrálo), a tak jsem to chtěl zkusit znovu, o následujícím dni. Jenže jsem přišel pozdě a zjistil, že místo večerního představení čeká obecenstvo na koncert skupiny Jatkenica." Fridrich: "Na koncert skupiny Jatkenica jsem se dostal vlastně omylem. Hudba v sobotní večer nahradila večerní filmové představení." Co s ním? Jiří J. K. Nebeský
* Toto Říkám, že: je ze všech nejvíc zašifrováno, inspirováno bylo počínáním lidí, kteří jakoukoli informaci přefiltrují tak, že abnormalita nemá šanci plnit svůj záměr. Myslel jsem tím spoustu lidí, ale konkrétní případ jsem si vybral jen jeden: moji - Bubovu reportáž Oranice in Hranice (v poznámce k Říkám, že: č.1), kterou dokonale přefiltroval na mrtvou vodu Fridrich - Petr Dvořáček, redaktor vznikajících Hranických novin, v lednu 1994. Zaměnil jsem pouze názvy: Valkuš - Jarmusch, Rov za dni - Noc na zemi, Jatkenica - Oranice, to je můj oblíbený postup. ** Odkaz ke krátkometrážnímu filmu Igora Chauna Sousto z cyklu Velmi uvěřitelné příběhy - oblíbenému filmu Jiřího Y. H. Nezhyby. Říkám, že: * 15 * (Hranické noviny č.39/30. září-6. října 1994, s.4) Mé začátky v autoškole byly dramatické. Už na trenažeru jsem jízdu tak prožíval, že když jsem sešlápl "plyn" až na podlahu, zatočil vlevo a následoval náraz nikam, příšerně jsem zařval. Pokoušely se o mě mdloby, a o učitele asi rovněž. Moje první skutečná jízda na silnici se odehrávala za plískanice a soumraku. Záviděl jsem spolužákovi z autoškoly, který jezdil jako rozený závodník. Můj styl byl ozvláštněn skřípotem spojky, přískoky vpřed a chcípáním motoru. S přibývajícími kilometry to bylo lepší, ale čekal mě železniční přejezd, čili řazení na nižší rychlost. Hledal jsem tápavě řadicí páku a má ruka najednou spočinula na učitelově koleni. Odtáhl se. Až do konce jízdy jsem mlčel jako zařezaný. |
|
- - - - - [21] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
Až když jsme vystupovali, neodpustil si poznámku. Otcovsky podotkl, že svádění za volantem se nevyplácí a já tu autoškolu dodělám, s boží pomocí, i bez toho*. Jiří J. K. Nebeský
* Článeček jsem doslova převzal z časopisu Vlasta č.39/15. září 1994, s.41, kde vyšel v rubrice Váš příběh jako dopis čtenářky Naďi z Moravy pod názvem Jak jsem sváděla učitele. Změnil jsem pouze rod, toto Říkám, že: (které, jak mi později prozradil Ivoš Koryčánek, prošlo jenom proto, že byl nemocný a nestačil projít všechny články) považuji za svůj dosavadní vrchol "experimentu" s žurnalistikou, jemuž se s Petrem Markem věnujeme už pár let. Pokračování v extravagantním směru Říkám, že: Koryčánkovou "cenzurou" neprošlo, takže nezbylo než se vrátit k průjmovým úvahám, aby mohla rubrika fungovat dál. [repro: Zrcadlově obrácený a pozitivní text Říkám, že: č. 15.] Říkám, že: * 16 * (nevyšlo) Byl jsem nedávno v nejmenovaném obchodě svědkem jednoho incidentu, muž středních let šel nakupovat aniž předtím odložil svou kabelu, na vyzvání prodavačky ji u pultu po delším váhání otevřel, a ukázalo se, že v ní měl celý nákup - tvrdil ovšem, že si jej do obchodu již přinesl a tady byl nakoupit jenom mléko. Odmítal zaplatit to, co zaplatil už dřív, a prodavačka se zvýšeným hlasem dožadovala buď peněz nebo vrácení zboží. Nakonec jej v zuřivosti praštila klíčemi po hlavě, za nevěřícného úžasu všech přihlížejících. Muž místo opustil, přičemž obsah tašky demonstrativně vysypal na zem. Celé to netrvalo víc než tři minuty. Ten kdo přichází do pomyslného "domu" kultury je na tom stejně. Přichází nakoupit, a je okraden. Jednou o zdravý rozum, jindy o nějaký ten Minderheitskomplex. To je stav současného stavu. Umění je jako partie pokeru, ale dnešní pan Brouček už není ten gentleman z dvacátých let, nemá chuť riskovat a myslí, že proto, že čtyřicet let denodenně riskoval možnost být na tom ještě hůř. Pan Karel Čapek by se smál, ale moudrý pan Werich by se nesmál*. Jiří J. K. Nebeský volá Berlín
* Osobní vztah: Toto nevydané Říkám, že: jsem několikrát za sebou předčítal Katce Malenovské den před odjezdem do Brna na zkoušku ze starší české literatury u Michaely Horákové, na kterou moc rád vzpomínám. |
|
- - - - - [22] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
Říkám, že: * 17 * (Hranické noviny č.41/14.-20. října 1994, s.4) Tento pátek* ve Vsetíně začíná hudebně-divadelní festival (nebo jak to přesně nazvat), který má být spojen jedinou myšlenkou - boj proti drogám, tedy přesněji: proti jejich zneužívání (jiní řeknou zase užívání, protože jakékoli užívání drog mají za nebezpečné). Na tuhle akci jsme (říkám-li jsme, myslím Dekadentní divadlo Beruška**) byli pozváni už někdy na začátku září. Sám jsem to telefonicky vyřizoval a tak vím naprosto jistě, že se nikdo ani slůvkem nezmínil o smyslu celé akce. Dozvěděli jsme se to až později, při projednávání posunu termínu konání festivalu o čtrnáct dní dál do října, než se plánovalo původně. A tehdy jsme konečně zjistili, že máme hrát "proti drogám", aniž se nás někdo ptal, jestli s tím souhlasíme. Nejde vůbec o to, jestli drogy ano nebo ne, jde o "princip" - automaticky se očekává, že stojíte proti drogám, ale ve skutečnosti je to každému jedno, hlavně když vystoupíte a přitáhnete diváky. Takhle uvažují pořadatelé, ale nejenom - podobně se na věc dívají účinkující. Když najdu v programu soubory, jejichž členy si bez marihuanové cigarety snad ani nedokážu představit***, pak se mi chce smát i plakat zároveň. A co je to droga? Jenom marihuana, hašiš a podobné preparáty prokazatelně narušující lidskou psychiku? Ne, říkám, droga to jsou i obyčejné tabákové cigarety. Tak banální věc: člověk s cigaretou, ale je to opravdu tak malý problém, když šestnáctiletí hoši tvrdí, že už s tím nemůžou přestat? Znám divadelní i hudební svět možná o něco víc, než jak ho znají diváci, a můžu říct, že takové procento kuřáků, jaké se najde tady, není snad už nikde na světě. A tihle lidé se angažují za boj proti drogám? Jiří J. K. Nebeský
* 14. října 1994 ** Dekadentní divadlo Beruška odehrálo ve Vsetíně improvizaci s názvem Ponny. *** Celý článek je mlácením prázdné slámy, snaha zastřít ho kulminuje na značce. Říkám, že: * 18 * (Hranické noviny č.42/21.-27. října 1994, s.4) Tak už i v Lipníku bude rockový klub, údajně v tamní Modré hvězdě, a my tady s úsměvem vzpomínáme na Svobodovsko-Hegerovský pokus z přelomu let 1992-1993 - rockový klub Andy (později Andrej) zmizel za pár měsíců*. Ani Fatimě (ovšem zase z jiných důvodů) nebylo dáno provozovat koncerty příliš dlouhou dobu. A hele, teď se něco děje. Městský úřad má v úmyslu vytvořit klub, zatím se ale ještě neví kde. Snad bude v neživoucí kunzovácké Besedě pronajímat sál na každý večer. Klub jako instituce myšlená, zhmotňující se jednou (nebo dvakrát) za měsíc... Nic proti tomu, zvlášť když bude co tam dát a zejména: přijde-li někdo**. Na domácí - hranické kapely či divadla určitě někdo přijde, chce se vidět známé a příbuzné na jevišti, ale co když se pozve někdo odjinud? Nechme se překvapit. 20. října vystoupí v kině Svět Jaroslav Hutka s Radimem Hladíkem. Propagace solidní, jména skoro víc než hodně známá, tak kolik lidí přijde? |
|
- - - - - [23] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
V Opavě je čtrnáct dní před tímhle koncertem vyprodán sál pro třista diváků. Já typuju, že v Hranicích jich bude 30***. Možná si máme konečně prožít to odhalení skutečného nezájmu o skutečnou "kulturu". Možná máme v jiné podobě zažít to, co se stalo s jedním nápisem balkánská zmrzlina - postupným mizením písmenek vznikla bakaná mrlina. A možná jsem v omylu (jak zpívá Grošák****) a kino bude plné. Jiří J. K. Nebeský
* Pod značkou rockového klubu Andrej se ještě 2. prosince '94(!) uskutečnil Kulturní večer (o něm můj článek Rock, Hranické noviny č.49/9.-15. prosince 1994, s.4 a článek značky MN Tři taneční verze vizí & vice versa v rubrice Nesouvislosti, Maštal č.2/prosinec 1994, s.20), o akcích Andy-Andreje z přelomu 1992-93 jsem referoval v tehdejším Přehledu (viz poznámka **** u 1. Říkám, že:). ** O rubrice se dá říct totéž, co o Říkám, že: č.2, i když přece jen ukazuje něco z úvah, které se ohledně Rockového klubu skutečně objevovaly. *** Podle údajů Oli V. Helcla v rozhovoru s Jaroslavem Hutkou a Radimem Hladíkem (Přehled č.21/27. října 1994, s.7) se na koncert přišlo podívat 120 lidí... **** Na LP Černý kůň (Prpoj Record, 1994) v písni Cviboch, text je otištěn na s.105-07 knížky Bílá slípka (Hranice, 1994). Říkám, že: * 19 * (Hranické noviny č.19/28. října-3. listopadu 1994, s.4) Tiskařský šotek si zajančil, jedině tím se stalo, že devatenácté letošní Říkám, že vyšlo pod podbízivým názvem říká se, že... Ať tedy přijmou omluvu všichni, kterým patří*. Ale už: Koncert Jaroslava Hutky a Radima Hladíka, sedám si do druhé řady, abych všechno pěkně viděl. Koncert je ale dlouhý, čas utíká, už to vypadá, že bude končit, ale za námi je teprve první půlka. Lidové balady pěkné, vlastní tvorba: texty nicmoc, hudba hrůzně dokola. Aktuální skorohumor pana Hutky a nekonečné souhlasné přikyvování pana Hladíka. Druhá půlka je ubíjející, sedím a nechci tleskat, ale nemůžu netleskat, prostě proto, že to není slušné. Není to tak, že nám duo předvádí, co pěkného umí, ale diváci předvádějí, jak dobře jejich (rsp. Hutkovy) písně znají. Pořád uvažuju nad tím, jak se vyhnout podobné situaci. Diváci jsou (všeobecně) pořád víc zapojováni do dění na jevišti, není v tom ale asi žádná snaha získat jejich názor, ale získat podporu - alibismus: vlastně v tom jedeme všichni, vždyť jste tleskali. Každý ví, že usměvavé poplácávání po ramenou - Dobrý, dobrý to bylo! - je milé, ale nevede nikam. Tvůrce potřebuje diváka, ovšem diváka kritického, jinak sám ustrne v produkování toho, co je ještě "dobré, dobré"**. Opavský Jiří J. K. Nebeský
* Nakonec jsem se rozhodl ponechat v Říkám, že: i tuto poznámku, protože k tomu tak nějak patří, Říkám, že: vznikaly "za pochodu", trpí nedomyšleností, časovou tísní, všemi mediálními chorobami, tak proč ne tuhle poznámku? Jenom jsem opravil pořadí Říkám, že: (místo patnáctého devatenácté, to je rozdíl otištěných a napsaných kousků rubriky). ** Sloupek vznikl po shlédnutí opavského (ne hranického, proto takový podpis) vystoupení Hutky & Hladíka. |
|
- - - - - [24] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
[foto: Moje fotografie Jury Nezhyby (druhý zleva) z natáčení filmu Bajesta Gumbrina, po jeho dokončení se začal věnovat statokinetickému divadlu OPUS 23 (Přehled č. 16/1993).] Říkám, že: * 20 * (Hranické noviny č.45/11.-17. listopadu 1994, s.6) Venku pomalu popadalo všechno listí, bylo 1. listopadu, o několik dní dřív* se u hranického hřbitova s druhou letošní premiérou představilo statokinetické divadlo OPUS 23. Pod vedením Jiřího Y. H. Nezhyby se trojice souboru chopila nastudování Gogolova Revizora. Samozřejmě to nebylo avantgardní (jak hezky tohle slovo s významem "předvoj" zneužíváme pro všechno, co není dobré, ale zárověň je ambiciózní), experimentální ovšem rozhodně. Tahle podoba divadla nemůže (a nemá) ovládnout všechnu divadelní produkci, je odvozena z existence divadla klasického, je jeho kontrapunktem, druhým hlasem celku. Tři igelitové kruhy v trávě vymezovaly hrací plochu, nad níž byl pomocí kladky zavěšen dřevěný kmen, dvě červená halogenová světla jej nasvěcovala zprava a zleva. Každý z kruhů pak patřil jednomu protagonistovi, podle vývoje děje si je ovšem vyměňovali. Gogolův ušlápnutý Chlestakov dostal podobu takřka mefistofelskou a Jiří Y. H. Nezhyba zazářil opět silněji v dokonale zvládnutých monolozích, snad mu ještě chybí jistota pohybových kreací, co ale nepostrádá, je pravá jiskra výrazu - někdy přímo koňského. Masky herců tentokrát vytvářely silonové punčochy, jež uzavíraly představení do tajemného pokřivení. Výpovědí o dnešním světě byla performace zejména v rovině symbolické. Model laně na hlavě Chlestakovovy milenky (Julie Jánská) byl v souvislosti se smyčkou v ruce pana Zakimachora (Boris Heček) předzvěstí nastávajících komunálních voleb. Ale pozor, REREVIZOR OPUSU 23 nebyl představením politickým! Jenom to tak někdy vypadalo. Jiří J. K. Nebeský
* 28. října 1994, že jsem se o OPUSU 23 znovu rozepsal způsobilo také to, že první sloupek (Říkám, že: č.8) o něm tehdy nevyšel. Říkám, že: * 21 * (Hranické noviny č.46/18.-24. listopadu 1994, s.4) Živec Ortoplaz. Když roku 1993 vystoupili Nuts v Besedě, říkal o nich Petr Marek, že mají dobrý základ pro budoucí superkapelu, to měli teprve před sebou LP Tři, čtyři - desku (rsp. kazetu) dost zajímavou. Dokonce tak, že jsme v Unarfilmu sestříhali z různých filmových natáček klipy ke dvěma písním* z této desky. Byly to koláže a hudba Nuts ke koláži směřovala stále víc. |
|
- - - - - [25] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
Z Nuts se stal Živec Ortoklas (tuším je to nějaký typ kamenu), když jsem ale jejich první vystoupení s tímhle názvem recenzoval**, prostě jsem se přeslechl a zapsal si Živec Ortoplaz - a tak to kapele už zůstalo. A po roce vydal Živec druhou desku Živa '94. Jejich (rsp. jeho - Živcovo) proklamované "handtechno" jako paralela k "handrapu" - grunge, uspoupila do pozadí, tím došlo k výniku "jisté" nezajímavosti melodií, jež tvůrci mixují do zvláštních koktejlů. Tento "postmoderní" způsob výstavby originality kombinací neoriginálního je ovšem sporný právě jestliže chybí něco zastřešujícího - řekněme idea, něco, co by takovou koláž povyšovalo na něco víc než jen hudební nápady seřazené za sebe. Kapela (v obsazení: Roman Bortel - kytara, zpěv, Zdeněk Eliáš - bas. kytara, zpěv, František Kopecký - klávesy, zpěv, Ondřej Libosvár - kytara, housle, zpěv, David Vindiš - bubny) je svou hudební beznázorovostí blízko takovým velikánům jako je třeba Paul McCartney, ovšem bohužel (zatím) bez jeho talentu. Ahoj, Jiří J.K. Nebeský
P.S. Kluci, mám vás rád, ale kritizovat je má práce.* Otravný ráno, Vlasy její. ** První vystoupení Nuts v Besedě 6. března 1993 bylo zároveň jejich prvním vystoupením pod názvem Živec Ortoklas rsp. Ortoplaz (recenze Doba nových názvů?, viz poznámka **** u č.1). [foto: Zrcadlově obrácená fotografie skupiny Živec Ortoplaz (zleva: Eliáš, Vindiš, Bortel, Libosvár a Kopecký) k vydání LP Živa '94 (Hranické noviny č. 39/1994).] Říkám, že: * 22 * (Hranické noviny č.47/25. listopadu-1. prosince 1994, s.4) Strany už se dopřetahovaly o přízeň voličů, ale mně zůstává v hlavě pořád otázka, proč se všichni tak perou o zodpovědnost? Že by se na tom dalo nějak vydělat*? (Občanskou uvědomělost jako příčinu kandidatury nevylučuju, ale všechny případy se tím "vys- |
|
- - - - - [26] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
větlit" nedají.) Finance stojící za kampaní některých stran by tomu napovídaly. Ale nechme toho. Zasněný pohled do té části programů jednotlivých stran, které se týkají kultury [Dojemné přetrvávání zvláštní dvojice kultura-tělovýchova už je pět let po roce 1989 přece jen anachronysmem: nemůžu přece cpát dvě věci do jednoho pytle jenom proto, že se "provozují" po práci.] mě vede o kus jinam: Napadá mě, že celá hranická malá kultura (tj. to co není přivezeno, ani institucionálně tvořeno**) se dá docela pěkně rozdělit do několika skupin (myšleno několika skupin hudebních skupin, protože o ničem jiném než o hudbě se v Hranicích nedá mluvit v množném čísle). Není to dělení podle žánrů, spíš obecenstva - spřízněnosti "organizační" (vystupování na stejných akcích). Vedle nejširší skupiny "indie" (Last Dream, Noonies, Agónie, Rattion Of Cannabis atd.) je tady duo Oranice - O.K.No, reprezentující kapely (diváky), pro které je hudba především hudba a míň už "názor". Mezi těmito dvěma póly zajímavě "osciluje" Živec Ortoplaz (příp. Huygensův princip či bývalí? Zezadu), názorově blíž "indie", hudebně "starším". Podobně je to i s Unarclubem, který ale (už proto, že není "regulérně" fungující kapelou) stojí ještě jinde. A to je asi tak všechno, co mě dneska napadlo. Jiří J. K. Nebeský
* Otázky se mě "zmocnily" nad Volebními novinami (název neznám přesně) hranické ODS v krásné grafické úpravě Jana Korába, tehdy se poprvé ozvala výraznější politická hláska v Říkám, že:. ** Pojem malá hranická kultura jsem zhruba v tomto smyslu použil poprvé ve stejnojmenném článku v Přehledu č.2/15. ledna 1993, s.7, Petr Marek zase přišel pro totéž s pojmenováním minuskultura. Zdá se mi to lepší (pro uši). Říkám, že: * 23 * (Hranické noviny č.48/2.-8. prosince 1994, s.4) 3. prosince se v Kulturním domě CVH uskuteční druhý ročník festivalu Anyone Can Play Guitar, než k tomu ale dojde, můžeme se podívat jak to chodí jinde. 26. listopadu se v Rožnově pod Radhoštěm udál shodně druhý ročník Kulturního festivalu. Pořadatelé jak "je dobrým zvykem" spojili s hudbou divadlo. První část festivalu (od 16 do 19 h) byla věnována divadlu, druhá (od 20 h) hudbě. Chtěl-li někdo zhlédnout oba bloky, zaplatil 20,- Kč, měl-li zájem pouze o hudební část, dal ale 30,- Kč (s tím, že by si někdo chtěl zaplatit pouze divadelní blok se logicky - bohužel vůbec nepočítalo...). Považuju to za dost zajímavý nápad, ale v důsledcích vlastně nešťastný. Ti, kdo chtěli ušetřit, šli na festival od 16 h a jestliže neměli o divadlo zájem, mohli v klidu pokuřovat na chodbě, nebo rušit probíhající představení v sále. A mimo to je opatření hlavně důkazem toho, že "kultura je v hajzlu, děti" (jak kdysi hlásal nějaký článek v již neexistující Tvorbě, odkud jsme to převzali - což nám ale nikdo nevěřil - do gymnaziálního Inferna*). No ale hranický "festival" nebude mít s divadlem nic společného a účinkujícím i divákům z rockových řad poskytne vítanou možnost považovat se za umělce (případně jejich přátele). Jiří J. K. Nebeský
* Inferno č.1/10. dubna 1991, s.2. |
|
- - - - - [27] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
Říkám, že: * 24 * (Hranické noviny č.49/9.-15. prosince 1994, s.4) Městské muzeum a galerie v Hranicích otevřelo v Gotickém sálu radnice výstavu obrazů a objektů Radovana Langera. Je vztah mezi uměleckým dílem a jeho názvem, v literatuře se dokonce rozlišuje několik druhů tohoto vztahu. V zásadě jde ale o to, jestli název je dodatečně odvozen z díla, nebo dílu předchází jako vyjádření jakési myšlenky, která tvůrce vede. Geometrická abstrakce, jejíž je pan Langer představitelem (pokud jde o obrazy prezentované na zmíněné výstavě) si našla několik cest, jak dát názvy dílům, na nichž se objevuje. Jednou z nich je doslovné vyjádření zobrazeného (tedy kupříkladu Bílý kříž jako název pro bílý kříž), další - použití obligátního Bez názvu a další zase název, který vytváří (ale právě, že jenom názvem) spojnici mezi dílem a jinou zjm. uměleckou skutečností (Veliké lalulá - z poezie Morgensternovi, abych odpověděl na jeden dotaz z návštěvní knihy - pro objekt, který se mj. objevil na plakátech k výstavě, a propos jeden plakát jsem zahlédl dokonce na chodbě Státního oblastního archivu v Opavě!). Za jednu z "nejnebezpečnějších" možností pojmenování považuji název, který vytváří dojem, že dílo je vyjádřením nějaké abstraktní skutečnosti - zkušenosti (Náraz), při zhlédnutí totiž vzniká dojem, že umělec se opravdu pokusil výtvarně realizovat např."komunikaci", ovšem způsobem tak triviálním jako např. dvojicí čtverců, z nichž vycházejí dvě proplétající se šipky (což je pouze příklad, nevycházející z konkrétního díla). Proč se raději neuchýlit k názvům v podobě čísel, než použít slovní spojení, které je natolik zatíženo významem, že jej přenáší na dílo samé, (jenomže jde zase o význam zdánlivý) - to je otázka, která mě napadla nad dvojicí objektů ze dřeva a kovu (kusů zahradnického náčiní), nazvaných Svatá rodina (trochu ironicky: proč už ne raději Boží Trojice?), u nichž jedinou spojnicí mezi dílem a názvem je číslo tři. Zatímco objekty, pokud to mohu posoudit, jsou krokem dál (ve smyslu nových výtvarných možností), obrazy svým příklonem k abstrakci (lépe řečeno: zvoleným způsobem příklonu k abstrakci) znamenají spíše zklamání*. Jiří J. K. Nebeský
* Je příjemné nemuset k Říkám, že: už nic dodávat, snad jen to, že Radovan Langer byl mojím třídním učitelem na hranickém gymnáziu, mám ho rád, ale nerýpnout si do "všeobecného uznání", kterého se dostalo jeho málo povedeným věcem na téhle výstavě, na mě bylo moc. Snad se proto na mě nenaštval. Říkám, že: * 25 * (Hranické noviny č.50/16.-22. prosince 1994, s.4) Na mikulášském koncertu Šumu svistu v Novém Jičíně se odehrála zajímavá situace*: Mezi diváky byla skupinka tanečníků, která se nechala strhnout karibskými rytmy kapely, vtrhla na jeviště a snažila se tančit s ní. A náhle se "pohodová" koncepce koncertu rozpadla. Jako mávnutím kouzelného proutku kapela přestala hrát, všichni strnuli a, i když celá chvíle rozpačitého ticha trvala jen několik sekund, ve kterých se hráčům podařilo vystrnadit rozjařené diváky z jeviště,k původní náladě se už vrátit nepodařilo. |
|
- - - - - [28] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
Jaktože kapela, jež vyloženě staví na emocionální reakci svých diváků byla tak zaskočena spontaneitou několika z nich? Stačí si vzpomenout na ne tak dávný koncert Žlutého psa, při kterém se Ondřeji Hejmovi dostalo od muže, proniknuvšího na jeviště, bodnutí nožem. Snad je to tohle, co působí strach. Jenomže v atmosféře, kdy se interpret bojí diváka, a divák má zase strach reagovat, se nemůže dařit ani jednomu z nich. A v situaci, kdy ty, co nastoupili do autobusu jako první, nezajímá, jestli se kvůli tomu, že pro sebe zabrali příliš velký kus místa, do autobusu nevejdou ostatní, se zase nedá moc dobře žít. A stejné je to chodit venku s vědomím, že když mě na ulici za bílého dne náhodou někdo přepadne, tak mi nikdo nepomůže. Jestliže, současná společnost nás vede ke ztrátě důvěry k druhým, pak je to špatná společnost. Jiří J. K. Nebeský
* Sloupek jsem napsal 4. prosince a jmenovaný koncert prozněl (za mé účasti ale) až o dva dni později, o reálnosti "zajímavé situace" není třeba uvažovat (MN, Tři taneční verze vizí & vice versa, viz poznámka* u č.18). [repro: Značka Kulturního festivalu v Rožnově pod Radhoštěm (k Říkám, že: č. 23).] Říkám, že: * 26 * (Hranické noviny č.51/23.-29. prosince 1994, s.4) Příjemně se protáhnu*. Připadám si divně, když čtyři dni před Štědrým dnem začínám shánět [scháňet] dárky, rád nějaké dárky někomu dám, ale když to probíhá tak nahonem, neubráním se pocitu, že to dělám jenom ze slušnosti. Vím, že dárky nekupuju pro sebe, nýbrž pro někoho druhého, ale na druhou stranu, jak bych se cítil, kdybych třeba dětem koupil hrací samopaly na baterku, když vím, že by jim udělaly radost, a když zásadně odmítám "militaristické" hračky? Zkrátka, už sama volba okruhu případných dárků je úkolem na nějž nestačím, a tak nakonec vždycky usoudím, že nejlepší bude vzít na sebe úlohu toho, který nejlíp ví co potřebuje ten, koho obdarovává. Mám rád knížky, tak kupuju knížky. Velký předvánoční výprodej knih v Monice je pro mě víc než jen výzvou, informace o osmdesátiprocentní slevě je přímo rozkazem navštívit dané místo. Doufám, že jako v letošní prázdniny, najdu tam spousty knížek, které bych si býval s nadšením koupil za plnou cenu...jenom kdyby bylo kde. Takhle můžu být rád, že díky špatné distribuci nedám knihkupcům a nakladatelům dvě stovky za tři (a dneska už skoro jednu a kousek) knížky, ale za knížek deset, nebo dvacet... To je hezké, jenom jestli nás lidi někdy nečeká taky takový výprodej! S přáním velkého kusu štěstí v roce 1995 se se svými čtenáři pro tento rok loučí Jiří J. K. Nebeský
* Z úvodní věty se omylem v novinách stal titulek. |
|
- - - - - [29] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
No a pak následoval velký přesun. Mým cílem bylo zpočátku udržet rubriku tak do října či listopadu. Finanční injekce, kterou představovala a možnost poměrně volného glosování skutečností mě ale přiměla vydržet až do konce roku. V tom okamžiku došlo k tomu, že celá redakce Hranických novin opustila Hanácké noviny (vydavatele) a ve spolupráci s holdingem CBN založila vlastní noviny Hranický týden. Zdůraznit souvislost Hranických novin roku 1994 a Hranického týdne 1995 jsem se pokusil také pokračováním rubriky. A tak jsem si stanovil jako cílovou pásku padesátý díl Říkám, že:. Podstatou zůstával sloupek v oblasti kultury, ale podnikal už jsem výraznější výlety do sfér různých publicistik. Pod vedením Renaty Koskové jsem, stejně jako druhý exkluzivní externista - Petr Marek, dostal úplnou svobodu. Říkám, že: * 27 * (Hranický týden č.1/13. ledna 1995, s.4) Když člověk nečte noviny a nesleduje televizi, může to mít různé příčiny, ale ať už je to z nezájmu nebo následkem rozumné úvahy nebo prostě "proto", může se mu stát, že něco takového jako je ukončení platnosti cestovních pasů vydaných Československou socialistickou republikou zaznamená až z řečí, které vedou lidé v jeho blízkosti. A tak jsem i já na začátku prosince zjistil, že poslední termín se blíží. Jelikož mám dávno neplatný občanský průkaz a nějaký "průkaz totožnosti" potřebuju mít, poněvadž třeba takový archivní materiál do ruky bez platné občanky nedostanu, bylo zřejmé, že si nechám současný pas prostě prodloužit. Milí hraničtí úředníci a úřednice ovšem nejsou ochotni udělat nic takového mimo úřední hodiny a to ještě pouze v úterý, ale to nemůžu přijít já - jsem ve škole. Utěšoval jsem se proto, že v době vánočních prázdnin se mi podaří uvést do pořádku alespoň tedy ten pas. A tak se 27. prosince (v běžný pracovní - byť povánoční den) vydám na Městský úřad a dočtu se na zamčených dveřích, že tento den "není úřední den". A tím jsou moje možnosti nechat si bezplatně prodloužit platnost cestovního pasu vyčerpány. Od Nového roku zaplatím za tuto "službičku" sto Kč. Takhle mě připravili o stovku! A já jim proto říkám, že: No, dobře - stovka, ale proč mám měsíčně strkat několik stovek ze svého výdělku do aparátu, co jedná proti mým zájmům?! Jiří J. K. Nebeský
Říkám, že: * 28 * (Hranický týden č.2/20. ledna 1995, s.4) Posílám omluvičku úředníkům Městského úřadu v Hranicích, protože to nejsou oni, kdo vyřizuje záležitosti kolem pasů, ve skutečnosti jsem tedy nadával na svévoli nějakého okresního zařízení (snad Okresní správy pasů nebo Policie). Rasismus je to, když někdo mlátí někoho jenom proto, že má jinou barvu kůže, když někdo nesnáší nějaký národ, když někdo tiskne seznamy lidí jiného původu než toho většinového (v ČR českého) a taky, když prostě uvádí příslušnost k národnostní menšině v souvislosti s nějakým negativním činem či jevem. Nikdy se u nás |
|
- - - - - [30] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
třeba nedočtete: "krádeže se dopustil třicetiletý běloch české národnosti", ale pravidelně "krádeže se dopustil třicetiletý romský občan" (ovšem sotvakdo může být romský občan = občan romského státu...) Byly doby, kdy se napsalo: "krádeže se dopustil třicetiletý Žid" (asi by se napsalo "žid"), a ty doby pro většinu z nás skončili s druhou světovou válkou. Za A) proto, že milióny zavražděných Židů byly příliš silné kafe pro valnou část antisemitů a za B) proto, že Židé z Čech prakticky zmizeli, rozhodně tedy z Hranic. A dneska jsou doby, kdy čteme i v Hranicích*: "Pouze jeden (odvedenec) odmítl nastoupit a ani o výkon náhradní civilní služby nejeví žádný zájem. Jedná se totiž o romského člena sekty Svědkové Jehovovi." Tohle je ten rasismus, ze kterého rostou Hitlerové, Rosenbergové... Jiří J. K. Nebeský
* Hranický týden č.1/13. ledna 1995, s.2, značka -pov- v článku Stříhali dohola... [foto: Můj obličej na fotografii Jiřího Andrýska tak, jak se několikrát objevil u Říkám, že:.] Říkám, že: * 29 * (Hranický týden č.3/27. ledna 1995, s.4) Vypravili jsme se s Katy Malenovskou ke Kostelíčku*, byly čtyři hodiny odpoledne a pomalu se začalo stmívat. Pod sněhovým příkrovem je všechno tak bíle stejné, že jsme dokonale zabloudili. Motali jsme se zahrádkářskou kolonií a když jsme vylezli až na vrchol kopce, o němž jsem se domníval, že je to ten s Kostelíčkem, a našli tam betonovou stavbu, dovtípili jsme se, že jdeme špatnou cestou. Vrátili jsme se a jediný živý člověk, kterého jsme potkali nám prozradil, že se nalézáme na místech, kterým se říká Pod Hůrkou a ukázal doprava - jakože tam najdeme Kostelíček, když ujdeme ještě pár kilometrů. Já jsem předtím typoval, že se tam dostaneme, když půjdeme doleva. A když se to tak vezme, myslím, že jsem měl pravdu, ale trvalo by to pěkně dlouho než bysme celé Hranice obešli kolem dokola. Nakonec bysme se tam stejně dostali. A my jsme se tam dostali. Všude byla tma a město pod námi svítilo jako hvězda v obrovském černém vesmíru. A já jsem najednou pochopil, že proti tomu Obrovskému** je všechno snažení nicotné, že všechny krásný mejdany a nadávání na režim neznamená nic, jestliže nezačneme dělat něco sami se sebou. Ve vrbě hrklo a Katy tmou hláskovala z cedule: "Pohřebiště otevřeno..." Jiří J. K. Nebeský
* 16. ledna 1995 ** Citace z mojí promluvy ve filmu Beseda z roku 1990, celé místo je zároveň vtip a zároveň vážno. |
|
- - - - - [31] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
Říkám, že: * 30 * (Hranický týden č.4/3. února 1995, s.4) Opavské Matiční knihkupectví a antikvariát v sobě kromě knížek skrývá černého chundelatého psíka, který s oblibou rád mezi regály štěká na zákazníky a také dvě prodavačky - knihkupkyně. Z nich ta starší je člověkem, na něhož se těšívám. Rozhovor: "Prosím vás, máte ještě... (tu a tu knihu)? / Bohužel, já jsem velmi smutná, ale všech osm kusů se prodalo. /...měl bych tady pár knížek do antikvariátu, nechcete třeba tohle? / Ne, ano, ne, ne, ano, ale..., ne, o Puškina není zájem, ne, ne... Takže jenom tyhle dvě. / Prosím vás, co se to děje, když lidi nečtou Puškina? / Já jsem velmi smutná, ale bohužel musím zkonstatovat, že se vzdělaností je to, ať nejsem sprostá, velmi zlé. / Ale ani Puškina? / Bohužel, já jsem velmi smutná, ale musím zkonstatovat, že poezie se skoro vůbec neprodává... A mohu se zeptat, proč vy osobně se chcete Puškina zbavit? / No, já poezii nečtu..., ale Puškin to je pojem, to byl veliký básník." Takřka denně se odehrává takovýto rozhovor, takřka denně v nás zůstává každá druhá otázka nezodpovězena, takřka denně v nás zůstává nějaká otázka nevyslovená. Jiří J. K. Nebeský
Říkám, že: * 31 * (Hranický týden č.5/10. února 1995, s.4) Muž jménem Augustin Navrátil drží hladovku, čímž protestuje proti neochotě vládních stran (zjm. ODS) navrátit církvi majetek, o který ji připravil komunistický režim. Ve školách a všude jsme (alespoň se to proklamuje) vedeni k utváření vlastních názorů, jenže nějak se zapomíná na to, že vlastní názor na "problém" si nutně žádá i znalost tohoto problému. Jinak je "vlastní názor" jenom blábol (mnohdy ani to "vlastní" není na místě, spíš je to "takový jako obecný názor", takový ten přes televizi a noviny). A muž jménem Augustin Navrátil drží hladovku. Co to značí? Je to blázen? Nebo je to celé o něčem jiném než o tom, že "nenažraná katolická církev chce zpátky to co nakradla"? Vládní garnitura v čele s mužem jménem Václav Klaus říká, že se rozhodla narovnat majetkové křivdy, jichž se dopustil rudý teror od roku 1948. V tomto smyslu ji hladovka, jako reakce na záměrné protahování tohoto narovnání, usvědčuje ze lži. Většina společnosti ale v tomto bodě stojí za svou vládou. Proč by se mělo někomu něco vracet? Dost na tom, že ta šlechta dostala zpátky zámky a tak, teď ještě ta církev! Však to stejně všechno nakradli po Bílé hoře! Vlastní názor na dějiny je důležitá věc, ale možná, že není dobré si ho dělat podle učebnic dějepisu pro základní školy z roku 1955 nebo 1978 nebo... Hladovka je příliš nátlakový způsob protestu a v tomto případě je neadekvátní k cíli, ale o "otevřeném dopise" nebo petici by "hromadné sdělovací prostředky" nesdělily asi ani slovo (čímž neříkám, že ta hladovka s něčím pohne)... Jiří J. K. Nebeský
|
|
- - - - - [32] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
P.S. Církev opravdu nepotřebuje majetek k tomu, co má dělat především: hlásat radostnou zvěst, ale z něčeho je potřeba udržovat historické stavby a provoz zařízení, které spravuje. Nebo to snad dokáže stát? Sotva. A jak se dozvídám ze zpráv, muž jménem Augustin Navrátil svou hladovku přerušil... Říkám, že: * 32 * (Hranický týden č.6/17. února 1995, s.4) Po pěti letech přestal vycházet Přehled a jakoby se tím definitivně uzavřela jedna kapitola dějin téhle země a tohohle města. Přehled se zrodil z polistopadového nadšení, z těch pocitů, které jsme možná neprožili všichni, ale vlastně všichni jsme na ně zapomněli - ze solidarity a sounáležitosti, kterých se už v takové podobě asi nedožijeme nikdy. Velký vír, jímž byl přelom let 89/90 s sebou kromě "obrození" přinesl i spoustu zmatku, a jak čas běžel, písek se začal usazovat, zmatek byl uspořádán a nadšení se scvrklo. Vlna "normalizace" nutně zasáhla i tehdejší Přehled, jádro redakce vykrystalizovalo, a bylo nuceno přihlížet, jak se klesající zájem na novinách (tj. chtít aby vycházely, aktivně chtít) pozvolna mění v klesající zájem o noviny (tj. kupovat si je). Přehled změnil svou grafickou podobu* a stále hledal skutečného redaktora** / redaktorku, tedy někoho, kdo by proměnil týdeník plný politických úvah, vlastivědných článků a dopisů v opravdové noviny. Hledal a hledal bezúspěšně. Požadované dotace z Městského úřadu se také nedočkal a to nakonec vyústilo v polovině roku 1993 v zastavení vydávání Přehledu. Stabilita ve společnosti pak za šest měsíců dostala viditelné vyjádření v podobě Hranických novin. Tehdejší obnovení Přehledu bylo gestem, které se sice ukázalo jako zbytečné (neboť, jak se domnívám, Hranické noviny nikdy nepoklonkovaly městským "mocipánům"), ale bylo to gesto logické, svým způsobem blízké projevům prezidenta Havla v dnešní nenažrané (tj. žeroucí, žroucí) společnosti "jednotlivců prosazujících vlastní zájmy"***, projevům o mravní stránce člověka, které nikdo neslyší. A jako je Václav Havel "intelektuálem", jejichž role v politice už asi skončila, byl i Přehled svou orientací týdeníkem, jehož místo se ztratilo. Jeho redakci ale nyní patří především dík za všechno, co pro Přehled tj. pro Hranice udělala, zatím je toho určitě víc než redakce Hranického týdne a Hranických novin dohromady****. Jiří J. K. Nebeský
* V první polovině května 1992 přechází ze strojopisu na počítačovou sazbu. ** Jedním z nich jsem byl mezi lednem a květnem 1993 i já. *** Hrubá citace z některého projevu či článku Václava Klause. **** Tímto "nekrologem" jsem chtěl ukončit jakési nepřátelské pocity, které zůstaly mezi mnou a některými členy redakce, sám nevím proč, snad proto, že jsem začal psát do konkurenčních novin. [repro: Tiráž Přehledu jako důkaz tvrzení v poznámce **.] |
|
- - - - - [33] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
Říkám, že: * 33 * (Hranický týden č.7/24. února 1995, s.4) Osmnáctého února v sobotu se uskutečnila v Loděnici diskotéka. Uvnitř to vypadalo jako v akváriu, tak jsme s Králíčkem* postávali venku a pozorovali vnitřek Loděnice skrz okna. Vyšla dvě děvčata, jedna se opřela o zábradlí a vzápětí vyjekla: Bych chcala, se opřu a hned se ušpiním od vlhka! A mně se zazdálo, že je tak nějak vnitřně sama. Oknem byl vidět skvělý tanečník, jenom kalhoty prozrazovaly, že je to zrovna voják. Tančil výborně, ale když se ozval ploužák, šel si sednout, protože jinak by zůstal na parketu sám. A my s Králíčkem odešli. Autobar byl dokonale prázdný, číšník už asi "pěkně" dlouho postával u baru a nudil se, tak jsme si dali čaj, aby tam nebyl tak sám. Právě před rokem jsem pozval Katy Malenovskou k sobě a tehdy začalo naše úžasné dobrodružství. A tak jsem si přál, aby (této noci) k sobě každý mohl někoho pozvat a nebýt sám**. Jiří J. K. Nebeský
* Petrem Markem ** Rubrika je excelentním příkladem umělé "pocitovky", jako první byla opatřena fotografií mojho ksichtu, to je samozřejmě nutná součást sloupku a taky jsem s ní od prvního dílu počítal, kvalita reprodukcí v Hranických novinách byla ale mizerná, teprve Hranický týden měl obstojné fotografie, celkem se u sloupků objevily čtyři různé fotografie (dohromady sedmkrát - zdaleka tam nebyly pokaždé). [foto: Fotografie Petra Marka (nebo Jiřího Nezhyby) s mojím obličejem, která vyšla u Říkám, že: č. 33.] Říkám, že: * 34 * (Hranický týden č.8/3. března 1995, s.4) Iva Janžurová byla už trochu stará, ale pořád sympatická. Odezněl poslední song Hypnotizérovy nevěsty*, soubor se klaněl, ženy - herečky dostaly květiny, sál tleskal a odcházel domů. Mě ve dveřích čekala Eva Ličmanová s Králíčkem, že hledají Libora Hanuše To Je Ale Papuče, který právě dnes navštívil Hranice. Čekali jsme než se fronta smrskne natolik, abych se dostal k šatně, a to už nás v Besedě nalezl hledaný Libor Hanuš i se svou ženou Markétou Hanušovou**. Bylo to radostné setkání po roce. Zašli jsme do arabského podniku Fatima, ze kterého vanul opravdový duch hranické rockové scény, zasedli ke stolu a objednali si něco k pití. Libor s Markétou vyprávěli čerstvé manželské zážitky, mluvilo se o plánech, ale hlavně se vzpomínalo, na gymnázium i na základku. Připadali jsme si jako pamětníci. |
|
- - - - - [34] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
Před jednou jsme se rozloučili, Hanušovi odjíždějí hned zítra do Olomouce, takže se zase dlouho neuvidíme. A když jsme se tedy rozešli, šli jsme se ještě k Markům podívat na Hellraisera I, náš nejoblíbenější horror, a pak jsme si pustili náš film Táborák***, na jehož konci se loučíme s Liborem Hanušem To Je Ale Papučem. Tehdy odlétal do Izraele. "Pořád se s ním jenom loučíme", řekl Králíček a venku se usedavě rozpršelo. Jiří J. K. Nebeský
* Představení jsem recenzoval pod názvem Hypnotizér a Hypnotizérova nevěsta (Hranický týden č.8/3. března 1995, s.4, tamtéž vyšel Rozhovor s Ivou Janžurovou, doplněný potom v Maštali č.3/únor 1995, s.34) ** Svatba se konala 20. srpna 1994 v Brně (viz aktualita -chuť- Virtuosův chomout, Hranické noviny č.34/26. srpna-1. září 1994, s.4). *** Část tohoto snímku byla použita v Bajestě Gumbrině (Unarfilm, 1993). [foto: Libor Hanuš To Je Ale Papuč (Přehled č. 19/1993).] Říkám, že: * 35 * (Hranický týden č.9/10. března 1995, s.4) Skupina Argema zaznamenala velký úspěch se svým třetím albem "Pomaláče", které vyšlo těsně před koncem minulého roku. Přestup k firmě Monitor - EMI se opravdu vydařil a nová deska se stala hitem konce roku 1994. V prodejnosti předčila album "Poprvé", kde největší úspěch zaznamenaly písničky "Láska na jednu noc", kterou složil J. Pavka a další skladba, kterou jistě všichni dobře znáte - "Jarošovský pivovar", kterou rovněž složil J. Pavka společně s L. Šipkou. Dne 18. března se koná vyhlášení prestižní ceny akademie populární hudby Gramy '94, kam Argema byla nominována na skupinu roku. Pro informaci - do této kategorie bylo vybráno pouze šest kapel z celé České republiky, např. Lucie, Kabát, Alice atd. Touto nominací se Argema dostala mezi šest nejlepších kapel v republice. Za svůj úspěch Argema vděčí svým fanouškům, kteří při ní stáli i přes problémy, které v kapele neustále vznikaly a podporovali ji, i když se kapele nedařilo. Za to všechno jim patří velký dík. V současné době se kapela připravuje na maxisingl v anglické verzi (pro Anglii, Holandsko...), který vyjde v květnu a hlavně na novou desku, která se připravuje na září letošního roku*. Jiří J. K. Nebeský
* Celý text jsem doslova přebral z nepodepsaného článku z Týdeníku Kroměřížska č.9/1. března 1995, s.4. Z jiné strany jsem tím navázal na Říkám, že: č.15, prvoplánový vtipný rozměr má sloupek vzhledem ke skupině, o které pojednává. |
|
- - - - - [35] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
Říkám, že: * 36 * (Hranický týden č.10/17. března 1995, s.4) Snad je to Rádio Orion, nebo jaké, které má ve svém programu úžasnou humornost: spočívá v tom, že náhodně zvoleným majitelům telefonního aparátu je sděleno, že vyhráli nějaký zájezd, který je nutno vyzvednout do určité lhůty. Mluviči v rádiu se pak ptají, jestli z toho mají radost, zatímco vyvolaní, kteří se samozřejmě žádné soutěže nezúčastnili, nevědí co říct... Byl jsem nedávno ve vlaku svědkem rozhovoru dvou starých manželských dvojic. Paní vysvětlovala druhé dvojici, co se jim včera přihodilo, a že do toho Rádia Orion budou muset ještě zavolat, že by bylo škoda, aby ta cesta kolem světa propadla. Podobně vtipných je několik pořadů zvaných povšechně "skrytá kamera", humor spočívá prostě už jen v ohlupování, směšné je to, když se někdo nechá nachytat, jenomže on každý se musí nechat nachytat, když mu např. v čistírně dokolečka tvrdí, že jeho frak se srazil v dětské kalhoty. Je to humor, ale humor vpodstatě tupý a nevynalézavý, a ovšem také zlý, zlý (na jižní Moravě by se řeklo nedobrý*) v tom, že nutí člověka hledat úskok za každou situací, za každou prosbou. Zase jeden z možných důvodů dnešní lhostejnosti. Je toho už moc, když se týrají děti a nikdo nezasáhne, protože se bojí, aby se do něčeho nezapletl, aby si někoho neznepřátelil, někomu nezasáhl do jeho "nezadatelných lidských práv". Jestliže okolní svět se stává světem nepřátelským, pak je to špatný svět. Jiří J. K. Nebeský
* Nevím, jestli všude na jižní Moravě, ale u Malenovských určitě. Říkám, že: * 37 * (Hranický týden č.11/24. března 1995, s.4) V Gallašově ulici stojí veliká lípa. Jako děti jsme kolem ní chodily, a když jsme u ní jednou byly se školou, paní učitelka ukázala rukou na strom a řekla, že je to velmi starý a chráněný strom. A o tom, že svědčí zelený štítek se státním znakem republiky. Z Československé socialistické republiky se stala Československá federativní republika, pak Česká a Slovenská federativní republika a nakonec Česká republika. Ze stromu zmizel plechový štítek. Nedávno jdu kolem Veličky a u lípy na druhém břehu vidím takový řečnický pult. Aha, připravuje se asi nějaká performace, říkám si a v hlavě mi haraší. Já to obejdu, jdu blíž a vidím a si říkám, že špatně asi vidím*: na železné tyči připevněná plocha s nápisem: "Památný strom. Lípa malolistá tzv. Galašova lípa, věk 120 let, výška 10 m, obvod kmene 330 cm. Byla vyhlášena památným stromem obecně závaznou vyhláškou Okresního úřadu Přerov ze dne 18. 5. 1992 a je chráněna podle zákona ČNR č.114/1992 o ochraně přírody a krajiny, která stanoví: -je zakázáno památný strom poškozovat, ničit a rušit v přirozeném vývoji. -ochranné pásmo památného stromu představuje území o tvaru kruhu |
|
- - - - - [36] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
o poloměru desetinásobku průměru kmene měřeného ve výši 130 cm nad zemí, v němž není dovolena žádná pro strom škodlivá činnost, například výstavba, terénní úpravy, odvodňování, chemizace. referát životního prostředí
Tož, nechcu být ňáké hlopec, ale dá snad rozum, že když ňákému řeknu: toťto nesmíš, tak on právě to udělá, aby to zkusíl, a když už to ne, tak aspoň poničí tu tabulu. To je dávná věc. A na tom punktu trvám, že je to víc jak špatný nápad, tenhle pultík pro nepřítomného zakazujícího řečníka, nehledě k tomu, že: jestli je tomu stromu 120 let (což je údaj, co se mění, takže s dlouhým trváním pultíku se asi ani nepočítá), tak Gallaše (co se psal vždycky se dvěma "l"**) nikdy nezažil. Jestli je ten strom památný od roku 1992, tak co byl předtím? Jestli někdo bude počítat, jak je vlastně velké to ochranné pásmo, tak je dobrý. A taky: pak podle mě dělá to, co by právě měl udělat tenhle okresní úřad.Okresního úřadu Přerov" Jiří J. K. Nebeský
* Volná citace z povídky Třetí den, promluva Jiřího Y. H. Nezhyby. ** S potěšením jsem pak několikrát narazil v novinách na "Gallašovu" ulici. Což s rubrikou nemusí souviset. Říkám, že: * 38 * (Hranický týden č.13/7. dubna 1995, s.4) Hranické Metro Goldwyn Mayer ráčilo uvést další výstavu v gotickém sále radnice. Bylo vystaveno z děl Blanky a Antonína Ličmanových. Když umělec vytvoří, nemá nikdo "právo" do toho kecat, když umělec vystaví, všichni můžou. Každý za sebe (ale zas ne jeden za všechny, ani všichni za jednoho..hohó). To předestírám na předkrm toho, že já říct, že se mi ty vystavené věci skoro vůbec nelíbily. A to proč? Čiší z toho na mě něco falešného, i když to zdánlivým obsahem jen jen hýří, obsah je rovný takřka s 0ou. Antonín Ličman ukazuje převážně obrazy vytvořené "kombinovanou technikou", co o to, co vidíme jde (pokud jde o to, co vidíme), jsou to jakési fádní (neslané nemastné) velkooké postavy a tváře, jež se co nejvíc mají podobat postavám a tvářím reálným. Je to jak když zachycovaná podoba pořád uniká a zůstává jenom neživotný obal, taková skořápka člověka (obrazy Když se budí kámen, V jarní louce, Klid večera), sám autor je zřejmě při vědomí, že jeho způsob podání reality je bezobsažný a pořádně vzdálený "modernímu" umění, snaží se tedy k němu připojit alespoň formálními postupy, čímž míním právě ten tmel (neb co to je), jímž vytváří na plátnech ty vyvýšené plochy. Doufám, že je hodně takových, kteří mu toto "experimentátorství" uvěří. Blanka Ličmanová moji nedůvěru po opravdovosti tohoto umění ještě zvyšuje. Několik obrázků (tuš a akvarel?) z cyklu Variace a Proč nemám tátu?, které dokolečka zpracovávají vlastně totéž obrazové téma (ve Variacích jsou to tři postavy: nejčastěji ženský akt a postavy dvou dětí, v Proč nemám tátu? zase ženský akt s tváří malého děvčátka) - sice líbivé nebo řekněme efektní, ale obsahově zase vyprázdněné až na dno - podle mého svědčí o přiznání touhy zpeněžit jeden nápad jak to nejvíc půjde. A z toho tedy smutek a úvahy, kde končí "umění" a začíná "umělecký kýč". Už budu muset končit, ale nedá mi to ještě nenapadnout to používání "významově zatížených témat" (křesťanství, tady naštěstí pouze kolem Stvoření - A. Ličman: Start dějin lidstva, Staré |
|
- - - - - [37] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
olivy v zahradě Getsemanské, B. Ličmanová: Muž a žena jeho byli nazí..., židovská tematika, Franz Kafka atd. atd.), jakoby se tím dala zaštítit prázdnota obrazů, nebo třeba básní... a filmů...* Jiří J. K. Nebeský
* "Recenze" vyvolala pobouřenou reakci kritizovaných (pro mě to bylo nepříjemné, protože takřka současně jsem se svou recenzí Ruská duše dobře píše [Hranický týden č.14/14. dubna 1995, s.4] pokusil napravit dojem z příliš ostré recenze Podivný Tyl [Přehled č.11/19. března 1993, s.6] a otevřít pro sebe éru jakési pozitivní kritiky, výstavou manželů Ličmanových jsem byl ale upřímně zděšený), sám myslím, že jsem to trochu přehnal, takže jsem se Ličmanovým omluvil v novinách (Hranický týden č.15/31. dubna 1995, s.3: "Omlouvám se Vám za formu své "kritiky" Vaší výstavy. Po jejím otištění jsem v ní také shledal stopy arogance a snad i netaktnosti. Ještě jednou se tedy omlouvám za formu, na obsahu ale trvám.") i osobně - zjistil jsem, že jsou to vlastně docela milí lidé. Říkám, že: * 39 * (v této podobě nevyšlo) Je juž jaro, už začlo. Už je tu dokonca Velké pátek - Velikonoce, svátky s keréma sa pojá celý řad krásnéch zvykův. Malujem vajíčka, pečem mazancův, šviháme děvy pomlázkou čiliž tatarem. Jó, ale nejsme už sedláci, keří zakopávaj na poli jablečných jadérků, aby byla věčí úroda, sme lidi obklopení obrazovkami a různéma tapetami, sousedství s matkou Přírodou se změnílo ve svátek a lidový obyčej je "lidový obyčej" taky enem proto, že ho držáme len ze setrvačnostě. Ztrácáme pojma o tem, proč vlastně Velikonoců slavíme, čemu maj bét znamením ta vajíčka a pomlázky. Pro věčinu ludí není žádného Krista Pána, co za ludí umřel a z hroba zas vstal. Tož ale na co pak je jim slavení toho, co sa ich netýká, to je jak dyž by slavíli narozeniny ňákého Kulihráška z Anglie, co ho nikdá nevidíli. Tož snad to ani nerobiť. Už jakbysme čekáli, že sa v parlamentě někdo zvedne a řekne, že častování dívek pomlázkou je přeca ta nepřípustná forma legalizovaného násilí. Možná, že mu zapleštíme rukami*. Jiří J. K. Nebeský
* Text v čísle 14 Hranického týdne nevyšel v Říkám, že:, ale jako úvodník, v autorské, velmi okleštěné verzi. Vidina prvního úvodníku byla lákavá: ZVYKY Je už jaro, už začalo. Už máme dokonce Velikonoce, svátky, s nimiž se pojí celá řada krásných zvyků. Malujeme vajíčka, pečeme mazance, šviháme ženy a dívky pomlázkou čili tatarem. Ale tak jako se zima proměnila v jaro, tak i my jsme se proměnili, už dávno nejsme sedláci, kteří zakopávají na poli jablečná jadérka, aby byla větší úroda, jsme lidé obklopení obrazovkami a tapetami, kontakt s přírodou se stal svátkem a obyčeje "lidovými zvyky", které dodržujeme už jen nějak ze setrvačnosti. Ztrácíme pojem o tom, proč vlastně Velikonoce slavíme, co znamenají ta vajíčka a pomlázky. Už jakobychom čekali, že se v parlamentu někdo zvedne a řekne, že častování dívek pomlázkou je přece nepřípustná forma legalizovaného násilí. Možná mu zatleskáme. Jiří J. K. Nebeský
|
|
- - - - - [38] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
[foto: Fotografie Tomáše Pospěcha, která vyšla nejen u Říkám, že:, ale objevila se také na obalu filmu Žbubíbup.] Říkám, že: * 40 * (Hranický týden č.15/21. dubna 1995, s.4) Je to fakt problém s těma hrama. Jednou ráno jsem takhle přišel domů a brácha zrovna něco držel v ruce a pořád na to tak zíral, že si ani nevšim mýho příchodu. Brzo jsem zmerčil, že do toho taky ťuká prstama, čimž bylo jasný, že jde o ňákou hru. Taková ta vlna tý hry s vlkem, co chytá vajíčka už vodezněla, tak jsem se divil, že to zase vytáh. Ale omyl. Tohle bylo docela něco jinýho. Jmenuje se to myslim Tetris a má to představovat padající cihly různejch tvarů, z nichž se má složit zeď. Vtip je v tom, že zeď logicky porád narůstá, ale mizejí jenom ty řady, který jsou ouplně vyplněný. No já jsem si poklepal na hlavu a šel si číst. Čas utíkal a za ňákej ten měsíc jsem seděl u večeře a ta hrací krabička se povalovala u rádia, tak jsem ji vzal pěkně do ručky a spustil to. Pomaly jsem začal pronikat do tajů hry, a při tom se ve mě rodil nepoznanej pocit soutěživosti. Nejprv s vlastní pozorností - poskládat ty cihly tak, aby tam nebyla jediná mezírka (=hrát donekonečna), pak s výsledkama svejch předchůdců - nejvyšší dosaženej počet bodů se totiž zapisuje do paměti tý krabičky. To už mi nestačilo, že jsem si řekl: Musíš nahrát víc než 5000 bodů!, řekl jsem si prostě: Musíš nahrát nejvíc! To se podařilo, a já se u hry začal nudit: zabírala strašně moc času a vlastně nebylo moc lákavý porážet sám sebe (=porád zvyšovat skóre). A tak jsem přestal, jenomže ne nadlouho. Přišel jsem na to, že je možný nastavovat vejšku zdi, ve který hra začíná. Krabička zná jako maximální vejšku 13, tak jsem zvolil tu s tim, že celou zeď stlačím až dolu. První tejden to nešlo vůbec, hrál jsem celý dny a ani jednou se mi to nepodařilo, už jsem si řikal, že je to nad lidský možnostě, ale jak jsem se mejlil! Jednou jsem tu bestii porazil. Ale pak zase nic, porád mě to hnalo zvopakovat svuj úspěch, vodvez jsem si hru na internát a celý dny hraju. Nevim kudy dál...* Jiří J. K. Nebeský
* Internát je kolej, děj kupodivu docela přesně vychází z mojí vlastní zkušenosti. Říkám, že: * 41 * (Hranický týden č.16/28. dubna 1995, s.4) Taková ta malá hranická kultura dost dlouho vypadala jako suchý kmen. Výtky na adresu její hodnoty i množství byly mnohé a oprávněné. Ale mně se teď zdá, že i když ten zdánlivě suchý kmen najednou vyrašil spoustou nových pupenů, výtky pokračují. Snad ze setrvačnosti, snad z nemnohosti informací (to je ovšem výmluva chabá, protože oba hranické týdeníky - jeden z nich právě |
|
- - - - - [39] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
držíte v rukou - ve svém celku poskytují myslím o "hranické" kultuře obraz velmi blízký realitě). Spojením neinformovanosti a snahy (chvályhodné) pak může vzniknout třeba časopis, obdařený vrchovatě kouzlem nechtěného. Jmenuje se Bez filtru (asi shodou okolností vyšla nedávno LP skupiny Marvan... teda Narvan* - se stejným názvem). Jeho první číslo je skoro monotematické - stížnosti na to, že v Hranicích není (rockový) klub. Doufám, že až ten Vlasákův bude zanedlouho otevřen, bude tomu v časopisu věnována alespoň malinkatá zprávička. Ach jo. Ale stejně jim držím palce, ať vydají aspoň pět čísel!** Jiří J. K. Nebeský
Resumé: L' auteur a titre d' exemple de nouvelle revue Bez filtru (Sans filtre) signale incompétence de quelques réclamations sur l' état de culture a Hranice***.* Původně jsem myslel, že jde o zpěváka Narvana, tak se to také objevilo v Říkám, že:, Narvan je ale hudební skupina. ** Neodpustil jsem si ještě z Bez filtru vytěžit článek s názvem časopisu (Hranický týden č.17/5. května 1995, s.5), který jsem pojal jako poradnu-odpovědnu, myslím, že je to můj nejvtipnější článek. *** "Autor v tomto článku ukazuje na příkladu nového časopisu Bez filtru na neopodstatněnost některých stížností na stav kultury v Hranicích." - první a poslední resumé. Říkám, že: * 42 * (Hranický týden č.18/12. května 1995, s.4) Všude je plno inzerátů, že někdo půjčuje videokamery, nebo že vám natočí třebas svatbu nebo křtiny* na video. Úžasná mediální vymoženost to je - můžete se od rána do večera dívat na sebe. Dřív z "události" zůstaly vedle proměňujících se vzpomínek jenom fotky, teď už si ji můžete zachytit beze zbytku. 8. května "slavíme" osvobození ČR, léta se ale tvrdilo, že to osvobození přišlo až o den později s vojsky Sovětského svazu. Krásně nám lhali a ani jsme o tom nevěděli. Filmové dokumenty byly uschovány někde pěkně na dně archivů a nebyl od nich klíč**. Škoda, že tehdy neexistovalo video, každý by měl doma nahrávku těch pražských událostí a nikdo by nám nemohl lhát! Jsme na tom prostě dneska líp...no. Chuchoj šmirchon, ludítan traghlan sví se fhull. Agrobák starní ušec golojna. Hočoch***. Jiří J. K. Nebeský
* Co třeba porod? ** Verš "není od ní klíč" pochází z básně Radka Tumlíře Co se mění? (Devět růží, Hranice 1994, s.12-13). *** Zvukomalebná slova vycházejí z pěveckého jazyka nonkonformního dua Strugačtí (případně Nové poezie Doktora & Dementa, což jsem pokaždé s Králíčkem já). [foto: Fotografie Tomáše Pospěcha s tváří Králíčka (Hranické noviny č. 46/1994) k vydání jeho druhé LP Totalita.] |
|
- - - - - [40] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
Říkám, že: * 43 * (Hranický týden č.19/19. května 1995, s.4) O tom, že knížka Hranice - malý průvodce městem a okolím nestojí za nic se už párkrát psalo, trošku málo ale o tom, že její vydání zaplatil Městský úřad*, jinými slovy: peníze šli z kapes obyvatel Hranic. Tvůrci možná mysleli, že náklady se vrátí z prodeje. V tomto ohledě se mně ale zdá, že se jim povedlo dát dohromady knížku, která dokonale postrádá adresáta. Vydání je víceméně luxusní (škoda, že alespoň část nákladu není vázaná v kůži), ale jen formou. Disproporce mezi krásným obalem (metaforicky, protože sám obal naší knížky stojí za prd) a obsahem je natolik zřejmá, že nechápu... Kdyby autoři (Vladimír Juračka - starosta a Jiří Necid - vedoucí odboru kultury a školství) trošku slevili ze svých spisovatelských ambicí (viz úvodní slova ke každému oddílu) a dali prostor odborníkům (předpokládám, že náklady na honoráře by výrobní cenu nezvýšily víc než o 10 procent), mohlo vzniknout něco zajímavého. Takhle je to ale jenom snůška namátkou vybraných informací a zbytečností. Za jedno však tvůrci zasluhují ocenění, za sebeironii, kterou nám v podobě několika fotografií s vlastními tvářemi zpříjemnili jinak celkem nudnou četbu. Ale na to by snad stačilo leporelo. Ehm, dovoluji si navrhnout tuto knihu na cenu Hranický průser '95**. Jiří J. K. Nebeský
* V současné době (září 1995) se na vydání knížky útočí tak, že se jí chtě-nechtě musím zastat, za pár let budou všichni rádi, že vyšla (viz Grošákova Hranická povídka 24 Alternativa nova, Hranický týden č.30/11. srpna 1995, s.5), dovedu si představit sto horších možností, kde se peníze na její vydání mohly ztratit, aniž si toho někdo všimnul. ** Text v této podobě nevyšel, otištěna byla ztlumená verze (autorská!), to proto, že v dané době nepadlo ještě rozhodnutí o dotacích na kulturní akce (pro Maštal jsem žádal 2000 Kč), které bylo v rukou Městského úřadu. Takže z čistě prospěchářských důvodů. Pro zajímavost přetiskuji vyšlou verzi: ŘÍKÁM, ŽE: Nesnáším, když se někdo ptá, jestli Maštal stojí za těch pět korun. Když to beru jako snahu převést zase něco na peníze, je mi to super otravné. Ale někdy se podobné otázce sám neubráním: Stojí knížka Hranice-malý průvodce městem a okolím za 120,- Kč? Asi ne. A už párkrát se psalo proč, trošku málo se ale myslím psalo o tom, že její vydání zaplatil Městský úřad, jinými slovy: peníze šli z kapes obyvatel Hranic. Tvůrci možná mysleli, že náklady se vrátí z prodeje. V tomto ohledě se mně ale zdá, že se jim povedlo dát dohromady knížku, která dokonale postrádá adresáta. Vydání je víceméně luxusní (škoda, že alespoň část nákladu není vázaná v kůži), ale jen formou. Disproporce mezi krásným obalem (metaforicky, protože sám obal naší knížky rychle asoci(j)uje autoatlas) a obsahem je natolik zřejmá, že nechápu... Kdyby autoři trošku slevili ze svých spisovatelských ambicí (viz úvodní slova ke každému oddílu) a dali prostor odborníkům (předpokládám, že náklady na honoráře by výrobní cenu nezvýšily víc než o 10 procent), mohlo vzniknout něco zajímavého a jejich oceněníhodná snaha nemusela skončit nesourodou slepeninou náhodných informací a (někdy i) zbytečností. Jiří J. K. Nebeský
|
|
- - - - - [41] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
[foto: Na fotografii Jiřího Necida z otevření Hudebního klubu je Václav Vlasák (vlevo) a Vladimír Mišík (Hranický týden č. 20/1995).] Říkám, že: * 44 * (Hranický týden č.20/26. května 1995, s.4) Mosazné (?) tabulky na domech, co nesou zprávy o něm anebo firmu a tak - příjemně reagují s otráveným prostředím a za pár měsíců se z jakonových stávají zašlé a nečitelné. A bez souvislosti s tím zjišťuji, že úřady fungují v době, kdy lidé pracují. A proto, když se zrovna ztratí (nějak*) nedoporučená obálka s potvrzením o studiu na vysoké škole, které je třeba každoročně předkládat k poskytnutí odkladu nástupu na civilní (a asi i vojenskou) službu, pozvou si vás úřadové z Přerova na 7:45... Omluva v pátek v 15:30 (!) není možná, protože na úřadě už funguje jenom záznamník, který předává informaci o telefonním čísle domovníka domu úřadu... Bez souvislosti s tím je v Hranicích Hudební klub pánů Vlasáka, Kvity a spol. Otevření se účastní hezky namíchaná společnost v hezkém klubu. Dvě hezké dívky v hezkých černých oblečcích jdou k vám. A už si myslíte, že vás chtějí někam pozvat. A to je vlastně pravda, ale jenom v jiném smysle. Chtějí vás pozvat do kouřového království Gauloises Blondes. A můžete nadávat jak chcete, ale v hustém cigaretovém oparu kouříte i proti vlastní vůli. Nesouvisle s tím bych chtěl zajít na nizozemskou výstavu Franse Kokshoorna a Erika du Chatenier, která běží v Gotickém sále Radnice. Všechno je to hezké téma**. Jiří J. K. Nebeský
* Byl jsem k Okresnímu úřadu trochu nespravedlivý, potvrzení se neztratilo, zvali mě na pohovor, aby mě seznámili s nějakou novelou nebo čím, co se mé civilky týkalo. ** Toto považuju za prvé Říkám, že:, které už rezignovalo na "oslí můstky" a už jenom klade vedle sebe nejrůznější postřehy a aktuality. |
|
- - - - - [42] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
Říkám, že: * 45 * (Hranický týden č.21/2. června 1995, s.4) Na sobotním předpoledni* vyhrávala dechovka na náměstí jako předkrm popoledního Polkafestu v Letním kině, před Gotickým sálem Radnice byla šipka směrem vzhůru, která zvala účastníky zasedání České archeologické společnosti do určené místnosti. V krásném Gotickém sále snaživé (a přiznejme úspěšně snaživé) MGM - Městské muzeum a galerie v Hranicích pořádalo výstavu Franse Kokshoorna a Erika du Chatenier, "členů umělecké skupiny BRAK v partnerském městě Hranic Voorburgu" (jak říká pěkný, textově trochu odbytý kalatog). Holandská rsp. nizozemská orientace Hranic je v posledních letech dojemná a někdy se až zdá, že bysme tady mohli holandštinu vyhlásit druhou úřední řečí. Nicméně proti výstavě Nizozemců v Hranicích samozřejmě nikdo nic nemá... Erik du Chatenier předvedl na jedné (doslova) straně své velkoformátové práce uhlem, na druhé jejich akrylovou variantu na plátně, jeho hlavním tématem je "geometrická abstrakce" (oboje by mohlo být v uvozovkách samostatně, protože s obojím zvlášť se dá "úspěšně polemizovat") zjm. kužel a elipsa. Uhly mají názvy prozaické (Cigáro, Kužel...), plátna poetičtější (Zmrzlý déšť), ale jemnost - měkkost uhlů se v nich vytrácí. A teď je otázka nakolik je Chatenierova část expozice reprezentativním výborem z díla a nakolik je komponována jako ucelená věc, která autora ukazuje jenom v jednom úhlu jeho tvorby. Frans Kokshoorn pracuje se dřevem, alabastrem, kaučukem, ocelí, hliníkem atd. Z toho všeho vytváří drobné objekty - odkazující k obklopujícím věcem (Formule 1, Choroš...), materiálu nechává jeho původní barvu, čímž se dobrovolně zbavuje možnosti určitého druhu efektu. Jo. Oba dva spojuje mimo kontaktů osobních taky formální přístup k tvorbě, oběma to docela jde a výstava prostě neurazí, je nenapadnutelná (možná) a nicneříkající (to nemá být pejorativní, prostě je to příjemný formalismus, myslím si já). Jiří J. K. Nebeský
* 27. května 1995 Říkám, že: * 46 * (Hranický týden č.22/9. června 1995, s.4) Byl jsem v Praze (před týdnem) na jednom divadelním festivalu*. A trochu mě "něco" (jako zamrzelo, překvapilo), že i ty veličiny alternativního nebe, které považuju za opravdu inspirativní, a které ve svých kruzích požívají veliké úcty (i vážnosti**), hrají pro třicet čtyřicet lidí. Alternativa je opravdu na okraji, ale i vůbec "to" umělecké je na okraji. Literární, divadelní časopisy, knížky vycházejí v překvapivých několikastovkových nákladech. Málo. Vezměme třeba knížku, o které jsme četli několik recenzí ve velkých novinách. Její náklad třeba nepřekročil dva tisíce výtisků - při vyprodání (a to taky není vždycky) bude ten titul vlastnit každý pětitisící člověk - 0.05% lidí v Česku. A stejně nějakou literární cenu a místo ve slovníku dostane tenhle titul a ne novinová (na stán- |
|
- - - - - [43] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
cích se prodává) romance, které se prodalo 100000 výtisků. V umění neexistuje demokracie. To je moc dobře, protože jinak by se v kulturních rubrikách novin mohlo psát jenom o tom, co opravdu zajímá většinu lidí - o pytlovinách. Ach. Jiří J. K. Nebeský
* ...příští vlna/next wave..., Off-program V. pražského divadelního festivalu Mozart Open 1995, 2.-4. června 1995, Divadlo Na zábradlí & Roxy klub. ** Slova z textu Ivo Pondělíčka, který zhudebnil Králíček v písni Desetkrát odpověz na své první LP. [repro: Obálka sbírky Zdeňka Eliáše V pseudorytmoběhu (Hranice, 1995).] Říkám, že: * 47 * (Hranický týden č.23/16. června 1995, s.4) Jó, jedna moje známá* si lepí nálepky od banánů na futro špajzu. A není asi sama, je nás spousta co sbíráme třeba krabičky od Tic-tacu** nebo krabičky od zubních past. V malém to jde (v tom není past) - všeobjímající touha člověka ohromovat se mnohostí. Ale přeroste-li to? Přenese-li se to? Co třeba takový Grošák? Zdeněk Eliáš vydal sbírku V pseudorytmoběhu. Smutně se tvářím na verše. Po nadějné Blance Kolkové, která sice na nadějnosti (tím, že po třech letech není její poezie o moc dál) ztratila, ale z kvality neubrala, je Zdeněk Eliáš zklamání. Mám vedle sebe jeho verše z Klofáče a z jeho 36 vizí a moudrostí pro každý den. A proti nim se V pseudorytmoběhu stylově nepříjemně rozplývá. Čistota (stylová) jeho prvních básní, která dávala jeho "civilizmu" půvab, je pryč. Autor si často pohrává s kýčem. A zvítězí málokdy. Když někdo tak nějak píše-recenzuje, nemůže měřit univerzálním metrem. Když špatný "výkon" podá profík, je to na pováženou. Když s něčím přijde začátečník, je to na pochvalu už jenom za snahu. Když jdu na výstavu "hranického výtvarníka" (tedy toho, kdo je jím jaksi institucionálně a kdo je tím, kým se instituce města-Města ohání), můžu "aplikovat" ta nejpřísnější měřítka, rsp. měl bych moci a z výstavy by ještě pak mělo něco zůstat... Když píšu o začínající kapele, je to jiná. Kulturní žeň ovšem začíná narůstat do tak příznivých rozměrů, že pochvaly za snahu mají už asi bohužel. A "kulturní publicistika" může začít plnit svou úlohu síta. A to fajn, ne? Jiří J. K. Nebeský
* Dětská záliba Katky Malenovské. ** Dětská i dospělá záliba Jury Nezhyby. |
|
- - - - - [44] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
Říkám, že: * 48 * (Hranický týden č.24/23. června 1995, s.4) Je sobotní večer v Hudebním klubu*. Noonies (Poledňák, Poledňák, Poledňák, Šenkeřík) hezky hrají. Mají i dva hosty (Vavrouch, Havrda). Konec. O.K.No mají nástup, já bych zavtipkoval, že hrají filmovou hudbu. Přeber si to kdo chceš, jak chceš. Mám z toho (atmosféry, ne hudby) tam (v zakouřeném klubu) nic moc náladu, a město je plné mažoretek a k nim i chlapců. Je nedělní dopoledne, jdu do kostela a před ním vytrubují dechovky a shluky lidí se na něco dívají. Myslím, že asi na mažoretky. Při mši mě otravuje slabě doléhající zvuk pochodu. Je hezké, že za všechno se najde náhrada. Místo do kostela se začalo chodit do Sokola, místo Sokolských sletů na Spartakiády a prvomájové manifestace, místo Prvních májů se teď chodí na Mažoretky '95. Místo Mažoretek se bude chodit a chodit a chodittt** Jiří J. K. Nebeský
* 17. června 1994 ** Z Grošákova textu Už nikdo nikdy (poznámka *** u následujícího Říkám, že:). Říkám, že: * 49 * (Hranický týden č.25/30. června 1995, s.4) Dobrý móres taky je to, že ve skoro všech restauracích* a zejména cukrárnách nutí poslouchat rozličné sličné rozhlasové stanice. Hudba - muzak, prosím, ale taky mluvené slovo tam zní (i kdyby jen k ohlášení názvu stanice a kmitočtů). To je někdy otravné, že? Z rozhlasů zní často skupina Buty. A byla i v Hudebním klubu v pátek 23. června. Sym-pa-tičtí kluci s hezkými nástroji nám hráli. Hudební relaxace navodila pocit humorna, jako taky celý film závěrečného představení Ligy dobrého filmu Praha, tihle "filmáčoví" kluci a holky pro nás dělají hodně. Zběsilost v srdci byla k trpkému smíchu. Trpké víno na patře zesládne nad fotoobrazy Toma Pospěcha v gotickém sále**. Srdce si poskočí nad Bílou slípkou, kterou pro nás připravil pseudozpěvák Grošák. Už nikdo nikdy (je text z kazety Černý kůň, který) se táhne na několik stran***. A tahle "litanie" je náš poctivý úsměv... Už mě to neba (Nebe), řítím se do cíle. Mám hlavu pro jiné problémy než chytit do rubriky zlatou rybku z Hranic****. Napředposled Jiří J. K. Nebeský
* Inspirováno návštěvou Cukrárny Centrum. ** Výstava fotografií Tomáše Pospěcha trvala od 13. června do 2. července (viz moje Fotografie Tomáše Pospěcha, Hranický týden č.23/16. června 1995, s.4), uváděl jsem ji "proslovem". *** Bílá slípka, s.125-29. **** Nakolik znějí poslední věty jako "vtip", vyjadřovaly v okamžiku psaní moje pocity. A nemluvil jsem jenom o rubrice, týkalo se to celého psaní do novin. |
|
- - - - - [45] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
[foto: Fotografie s mým obličejem, kterou Hynek Polák vytvořil pro sérii Černý kůň - Žbubíbup - Bílá slípka.] Říkám, že: * 50 * (Hranický týden č.26/14. července 1995, s.4) Rok se s rokem sešel a druhý rok Rockových Hranic Letním kinem prošel. Byl tu úsměv, ale taky zklamání. To víte, první vydání z kapsy... ale to už znáte... Hranických mladých kapel bylo míň (než vlóni) a i jinak působily - zdály se býýýt přívažkem, který byl splaškem - spláchnut - odsunut kapelami jinými - velkými a slavnými. To je škoda, ta proměna z malého festivalku s velkými, ale tak nějak re-gi-jo-nál-ní-mi hosty ve velký festival s malými míst-ní-mi kapelami někde v úvodu (a v uzáávěru) je možná trochu smutná (rým: každý to pozná), no ale (!) asi se nedá dělat nic s tím. Nebo anó? Poslední slova všech minulých Říkám, že: byla: krku, uspořádat, Havrda, srovnávat, dá, zábava, stroji, nezajímá, cukrárny, nedovzdělanosti, nebaví, byl, písku, ním, toho, nesmál, drogám, plné, dobré, vypadalo, práce, napadlo, přátele, zklamání, společnost, loučí, zájmům, Rosenbergové, otevřeno, nevyslovená, přerušil, dohromady, sám, rozpršelo, roku, práv, úřad, filmů, rukami, dál, čísel, Hočoch, zbytečností, 95, téma, já, ach, ne, chodittt, Hranic, ne. Takový výčet vždycky něco prozradí, třeba to, že nejvíc slov začíná na "ne", asi jsem měl tu rubriku nazvat Říkám ne. Jiří J. K. Nebeský
Tak Říkám, že: skončilo, texty podobného stylu (mé) mu předcházely a taky následovaly, přesto je Říkám, že: uzavřený celek. Znění jednotlivých Říkám, že: jsem vzal z "autorské" verze, která je někdy širší, než to, co v novinách vyšlo, opravuji pouze drobné faktické a pravopisné chyby (např. Combain místo Combein). |
|
- - - - - [46] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
Rejstřík osob a skupin osob Mimo jména Nebeský a jeho pseudonymů a mimo značek z bibliografických odkazů. Číslo za jménem představuje díl Říkám, že: včetně poznámek k němu. Agónie, 22 Alice, 35 Angrešt, 6 Argema, 35 Robert Bálek, 1 Dekadentní divadlo Beruška, 8, 17 Roman Bortel, 21 Buty, 49 Kurt Combain (Cobain), 3 Josef Crla, 13 Karel Čapek, 16 Doktor & Dement, 42 DOST, 5 Green Duck, 3 Petr Dvořáček, 14 Zdeněk Eliáš, 5, 7, 21, 47 Vladimír Fekar jr., 8 František Josef I., 10 Josef H. A. Gallaš, 37 Nikolaj V. Gogol, 20 Klement Gottwald, 12 Libor Hanuš To Je Ale Papuč, 8, 34 Markéta Hanušová, 34 Václav Havel, 32 Milan "Howard" Havrda, 3, 48, 50 Boris Heček, 20 Michael Heger, 1, 18 Ondřej Hejma, 25 Oli V. Helcl, 18 Pavel Helísek, 21 Adolf Hitler, 28 Radim Hladík, 18, 19 Michaela Horáková, 16 Josef Hřídel, 10 Jaroslav Hutka, 18, 19 Huyghensův princip, 3, 4 Eric du Chatenier, 44, 45 Igor Chaun, 14 Josef Christel, 13 Jak si navzájem lépe porozumíme, 6 Iva Janžurová, 34 Julie Jánská, 20 Jim Jarmusch, 14 Stanislav Jaroš, 11 Ježíš Kristus, 11, 13, 39 Vladimír Juračka, 43 Kabát, 35 Franz Kafka, 38 Pjér Kéreč, 5 Václav Klaus, 31, 32 Frans Kokshoorn, 44, 45 Petr Kolajta (Kohl), 7, 9 Blanka Kolková (S.B.KL.), 7, 47 Kontraband, 4 František Kopecký, 21 Jan Koráb, 22 |
|
- - - - - [47] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
Ivo Koryčánek, 4, 15 Kamil Král, 1 Miluše Kreutzová, 3 Jiří Krumnikl, 7 Dagmar Kubátová, 9 Jindřich Kvita, 44 Radovan Langer, 24 Last Dream, 3, 22 Ondřej Libosvár, 21 Antonín Ličman, 38 Eva Ličmanová, 3, 11, 34 Blanka Ličmanová, 38 Věra Ličmanová, 1 Lucie, 35 Marie z Magdaly, 11 Kateřina Malenovská (MN), 4, 9, 16, 29, 33, 47 Petr Marek (-chuť-), 8, 9, 12, 15, 21, 22, 33, 34, 42, 46 Tomáš Masaryk, 10 Paul McCartney, 21 Mňága & Žďorp, 4 Narvan, 41 Narychlo, 1 Augustin Navrátil, 31 Jiří Necid, 43 Jiří (Yubba H.) Nezhyba, 6, 8, 14, 20, 37, 47 Noonies, 3, 22, 48 Jiří Novotný, 12 Nuts, 21 O.K.No, 1, 22, 48 OPUS 23, 8, 20 Oranice, 1, 14, 22 Ostravská pohoda, 2 Hynek (Jojo) Polák, 5, 6, 9 Jiří Poledňák, 48 Mirek Poledňák, 48 Petr Poledňák, 48 Ivo Pondělíček, 46 Tomáš Pospěch, 5, 13, 49 Lenka Preňková, 1 Alexandr S. Puškin, 30 Barbora Rašková, 5 Rattoin Of Canabis, 22 Requiem, 6 Alfred Rosenberg, 28, 50 Strugačtí, 42 Radek Svoboda, 1, 18 Jaroslav Šenkeřík, 48 Šum svistu, 25 Barbora Táborská, 5 Divadelní soubor Tyl, 38 Unarclub, 8, 9, 22 Unarfilm, 21 Antonín Vavrouch, 48 David Vindiš, 5, 21 Václav Vlasák, 41, 44 Vyplif, 5 Jan Werich, 16 Don Zájcef, 5 Zezadu, 22 Živec Ortoplaz, 3, 21, 22 Misijní společnost Život, 11 Žlutý pes, 25 |
|
- - - - - [48] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - |
|
Vychází s podporou novin HRANICKÝ TÝDEN PES JAK VĚŽ VŠECHNA ŘÍKÁM, ŽE:, I TA, KTERÁ NESMĚLA VYJÍT napsal, uspořádal a opoznámkoval Jiří J. K. Nebeský Vydalo Nakladatelství Kulturního sdružení Unarclub LS†D v Hranicích v říjnu L.P. 1995 [tiráž kombinována s počítačovou kresbou] nebesky.tripod.com nakladatelství unarclub grosak@post.cz |