MARKOVA TĚŽKÁ POINTA
Recenze filmu Nebýt dnešní, publikováno v REVOLVER REVUI 64/2006, září.
Adam Gebert
Petr Marek (1974) se věnuje divadlu, hudbě, filmové kritice, hlavním těžištěm jeho zájmů je ale filmová práce. Udělal řadu krátkometrážních i dlouhometrážních autorských filmů. Jako kameraman spolupracoval na Němcově Nočních hovorech s matkou. Složil hudbu k Najbrtovým Mistrům. S Vítem Janečkem natočil dokument o jednom ročníku karlovarského festivalu nazvaný V centru filmu (v teple domova). 1 Do širšího povědomí ale vstoupil především filmem Láska shora. Loni v říjnu měl premiéru další snímek – Nebýt dnešní.
Jeho ústřední zápletka je vystavěna na bezpočtukrát osvědčené dramatické situaci: Tři kamarádi (holka s klukem a kluk solitér) sami na chalupě. Bez přímého kontaktu s dalšími lidmi. Přijeli sem, aby se zbavili drogové závislosti. Konvenční východisko je ale od začátku do konce pojímáno ironicky. Má Markovi i hercům sloužit především jako podnět pro vlastní svérázný projev. Hledat ve filmu autentickou výpověď o strázních feťáků na odvykací kůře by bylo víc než pošetilé. Nejde o psychologii, jde o hru. První konflikt na sebe nenechá čekat déle, než je nezbytně nutné, a dramatické situace se poslušně (a účinně) řadí jedna za druhou, jako podle skript pro scenáristy. Ať už to byl záměr, nebo ne, dramatický spád je nakonec tím, co udává filmu dominantní tón, a recenzent je tak postaven před otázku: Převypravovat děj? V tom ale vězí háček: Převyprávět děj by totiž znamenalo prozradit pointu, k níž příběh od samého začátku pílí, a tím potenciálního diváka de facto okrást o to hlavní. Tenhle cílený tah na pointu je, podle mě, největším úskalím celého snímku.
S Markovými filmy – včetně filmu Nebýt dnešní 2 – bývá spojován přívlastek „amatérské“. Nemyslím, že je možné na takhle primitivní kategorizaci přistoupit. Markovy filmy se přímočarému zařazení vzpírají. Zároveň ale nelze jenom tak přejít otázku: V jakém vztahu jsou k profesionální oblasti? Vznikají totiž mimo dravý proud filmového byznysu a z nákladů neporovnatelně nižších, než jsou náklady takzvaných nízkorozpočtových produkcí. Potud jsou opravdu venkoncem amatérské. Co do filmového rukopisu je to už méně jednoznačné. Vycházeje z úvah Rogera Odina 3, vidím Markovy filmy nejblíže onomu nezávislému prostoru, který na jedné straně odmítá amatérský film, ale současně odmítá i film profesionální. „Filmaři tohoto prostoru chtějí film, který umožní uniknout jakékoli cenzuře, a zejména ,šrotovadlu ekonomického stroje´. A silně zdůrazňují význam ,práva na omyl´“. V Markově případě to znamená svobodnou otevřenost náhodě, trapnosti, nechtěné komice, ironii, která je namířena vůči rozličným podobám sociálních, stejně jako filmových stereotypů, ale i vůči sobě samému a ostatním spolutvůrcům. V plodném napětí se setkávají některé technicky amatérské elementy a současně poučenost, přesněji stále přítomný záměr režiséra, který nepouští ze zřetele, s čím zachází, a tudíž rozvíjí amatérství jako svébytnou, suverénní stylizaci. Markovy filmy spojuje atmosféra uvolněnosti a specifického humoru. Nevnucují divákovi vyhrocené city ani společenskokritické názory. „Omyl“ je začleněn do filmu jako jeho smysluplný prvek. Film Nebýt dnešní se z tohoto kadlubu z velké míry vymyká. Po mém soudu: nešťastně. Příběh musí odsejpat. A pro náhodu není místa, tím méně pro „omyl“, který by kormidlo příběhu vzal - byť jen na chviličku - do svých rukou. Scénář není dost rafinovaný, aby toto omezení vyvážil. Paroduje konvence a klišé, ale zároveň – snad nechtě? - tyje z jejich přitažlivosti. Po Lásce shora, která přinejmenším do poloviny úspěšně rozkládá příběh na prvočinitele a komponuje z nich originální montáž, se Marek rozhodnul natočit přehledný příběh se silnou pointou. Jenže dohromady sděluje film právě jenom ten význam, který odhaluje pointa. Všecko spěje k fóru, jako v kratochvilném famáckém cvičení, které pobaví, ale tím to taky hasne.
Důrazu na finální akord se podřizují i zvuková, a především obrazová složka filmu. Důsledné používání kontaktního zvuku je u Marka nezvyklé. Ale samo o sobě to není nic pozoruhodného. Nadužívání strhu kamery je pak dovedené až do jakéhosi otravného tiku, který se pointou ani nijak výrazně neosmyslní. Není ho k ní v podstatě třeba, jakkoli má její vyznění zjevně umocnit. V jakém kontrastu k sešněrované obrazové ukázněnosti (a la Dogma95) je – ve filmu jinak ojedinělý – poetický záběr, v němž si kamera z nenadálého popudu všimne náhodně poletujícího pápěří a místo postavy sleduje jeho cestu vzduchem, dokud nezmizí!
Sympatický je projev herců ostravského divadla XXXH´ XOˇ XXOXX Marty Pilařové, Jiřího Najverta a Gerarda Hudečka. Jejich civilnost není z onoho rodu civilního hraní, které zakotvilo v českém filmu s příchodem nové vlny. Ani jejich amatérství není amatérstvím snaživců, kteří pretendují na profesionální výkon, a přitom ho ne a ne dosáhnout. Mají nad svým hraním neustále patrný nadhled, ale současně se ho chápou s plnou vážností. Díky dostatečně volnému prostoru, který jim režisér dává, každý v plné míře rozvíjí svůj svérázný charakterový typ, aniž by sklouzl do exhibovaného patosu, afektovanosti nebo pitvorné estrády (vyjma kratičké klipové sekvence na samém konci).
Petr Marek je rozhodně filmařem, který budí velké očekávání: co nového? Film Nebýt dnešní vpravdě mnoho nového nepředvedl. Vzhledem k autorově tvůrčí potenci v tom není zapotřebí spatřovat zásadnější zklamání. Očekávání zůstává. Lze si jen přát, aby další pokus vydat se novým směrem byl méně dnešní a o to více riskantní.
1 Pro toho, kdo chce získat o autorově tvorbě podrobnější informace, jsou stránky www.unarclub.cz.
2 Sylva Poláková: Autentičnost amatérismu, A2, č.6/2006, s. 11
3 Roger Odin: Otázka amatéra v trojím prostoru natáčení a šíření, Iluminace č. 3/2004, s. 22-23