LÁSCE SHORA JE TÉMĚŘ VŠE UKRADENÉ

Mirka Spáčilová, MF Dnes.

V titulcích nového českého filmu Láska shora stojí, že jeho autor Petr Marek, zároveň představitel jedné z rolí, obsadil následující profese: námět, scénář, režie, kamera, hudba, střih, zvuk. S nadsázkou by se dalo říci: sám si natočil, sám se bude dívat.
Láska shora má všechny znaky „experimentu“ party přátel, v jejichž domácím kině také mohla zůstat. Jestliže se však Markova celovečerní prvotina vydala do distribuce, byť v rámci putovního turné Extra uvedení, jestliže dostala podporu ze státního fondu kinematografie a pokud její autor, amatérský tvůrce a filmový teoretik, má učit na FAMU, nelze ji přikrýt smířlivými frázemi. Například o přirozené mladické rebelii proti klasice, o nesporném talentu, který teprve hledá řád, o podmanivosti, kterou zbytečně překrývají hry s formou. To vše je pouze část pravdy.
Podstatnější je, že experiment jen zdánlivý, neboť objevuje objevené, se stává vlnou, školou, nákazou části filmařské generace, jíž se podle jejího guru, dokumentaristy Karla Vachka, v branži říká „vachkovština“. A tenhle nepsaný manifest ve zkratce hlásá: Kašlete na diváky, kašlete na příběh, kašlete na řemeslo. Točte dění bez děje, těkání času, oblaka, popeláře, meditace, hnutí mysli, dlouhou chvíli, déšť. Kdo v tom smysl nenajde, jeho chyba, vždyť pravý umělec má zůstat nepochopen, aby mohl pohrdat masou, jež utíká na americké filmy.
Tato pravidla Láska shora ctí, byť ji občas prozáří něha až dětinské upřímnosti, pokus o vtip ve vypravěčském komentáři a kouzlo nálad dané nevšední hudbou. I hrdinové, slovníkem mládeže typičtí mimoňové, mají šanci dojímat - méně už zaujmout. On se zajíká, zakopává, usíná, ona má ráda „velký bílý měsíc“.
Za půldruhé hodiny, kdy projdou kapitolami nazvanými podle ročních období, se o nich víc nedovíme. Počínají si tak trochu jako televizní postavičky pro batolata Teletubbies: klouzají se po ledu, chodí na výlet mezi poli, debatují o tom, kde všude na světě zapadá slunce a kam auta pořád vozí zboží. Někoho potkají, vyslechnou ho a klátí se dál. Hravá, ostýchavá, osamělá ptáčata mimo prostor, čas i zázemí. Možná se z jejich vztahu něco vyklube, možná taky ne. Jejich jazyk s obraty „jak jako“ je pouze prvoplánově věrný, nejde o přesně odposlechnutou a poté stylizovanou konverzaci z filmů Saši Gedeona.
Pocit, že se vyprávění zadrhlo a stojí na místě, násobí trojí metoda: hrdina cosi učiní, pak to pojmenuje a komentátor zopakuje. To není experiment, natož ohlašovaná poetická komedie, nýbrž školní cvičení bez jasného zadání.
Přesto je dobře, že se Láska shora dostala do kin: jako test pro diváky i autory. V pohádce by se mohlo stát, že publikum v antifilmu vykutá i to, co v něm není, a naopak tvůrci budou příště točit nejen pro kamarády. Otázka je, kdo je tak přízemně praktické věci jako stavbu příběhu či záběru vůbec naučí.


REAKCE NA SERVERU iDNES:

Mirko, Mirko (tygr , 28.11.2002 13:05)

Ach jo, je mi už zle z deníkářského triumvirátu Spáčilová, Mišková, Křivánková... nevím jestli je to generační problém, ale ten film je tak nakažlivě radostný, v dobrém slova smyslu infantilní (Petr Marek v čirém dětském údivu ohledává svět a možnosti filmového média), a přitom tak pečlivě a promyšleně vystavěný, že nechápu, kde se bere ta zloba vůči němu(sakra, já nechci vypadat jako Olmer :-)) Jsem zvědavý, co budou mámy novinářky psát o dalším "generačním" filmu Děvčátko, který je nesnesitelně pozérský, ale technicky dokonalý. Celá ta kampaň možná odradí pana Jíru, aby v trendu uvádění nekomerčních českých filmů do distribuce pokračoval, a paní Spáčilová bude dál chválit sračky typu Ples příšer nebo Road To Perdition...
Srovnání s dokumentaristou Vachkem je nesmyslené, co spíše Godard a tady v Čechách Jan Němec? A analogie s Teletubbies je dost urážlivá jak pro Petra Marka, tak koneckonců pro Teletubbies...