Recenzenti versus minoritní český film

Jiří Nezhyba, 30. května 2004

V tomto příspěvku bych se rád zaměřil na některé aspekty příspěvků recenzentů nejčtenějších českých deníků a jejich vztahu k minoritním českým filmům. Za příklad si vyberu filmy dva, v mnohém si podobné: film Jana Němce Jméno kódu Rubín z roku 1996 a film Petra Marka Láska shora z roku 2002. Tyto filmy, které šly do kin bez velké reklamy a v páru kopiích, používají svébytnou a skutečně málokdy u nás viděnou filmovou řeč, do jednoduchého až možná banálního příběhu (který není, jak bývá zvykem, středobodem filmu) vměstnávají mnoho nádherných filmových obrazů a metafor. Jsou to filmy s osobitým plynutím času, užívající jednoduchých a přitom velice efekt(iv)ních filmařských postupů, které po jejich shlédnutí často zanechávají v citlivém a otevřením divákovi pocit čehosi mimořádného. Tolik na úvod.

Jak dopadly tyto filmy z pohledu recenzentů nejčtenějších českých deníků (např. MF Dnes, Lidové noviny, Právo)? Jednoduše katastrofálně. Podle recenzentů šlo např. o filmy bez jasného příběhu nebo s příběhem sotva postřehnutelným, amatérsky (neprofesionálně) natočené, vyrobené maximálně pro úzký okruh blízkých známých, kterým snad může být zřejmé, o co autorovi šlo, nicméně pro většinu diváku musí být takový film utrpením, recenzenti se pak ptali, proč by takové filmy měly vůbec být k vidění v kinech, vytýkali jim absenci „návodu k použití“, fakt, že film diváka nijak nevtáhne, nezaujme apod.

Recenzenti mají samozřejmě právo vyjádřit svůj názor, tedy nový český film patřičně zkritizovat. Ale v případě těchto dvou filmů „něco nehrálo“. Co to bylo? Pokud se zaměříme na obvyklou strukturu běžné novinové recenze, bude vypadat asi následovně: do kin přichází nový film od toho a toho tvůrce, od kterého jsme už mohli vidět např. to a to, ve filmu hrají ten a ten (hvězdy), na filmu se dále podíleli (známý scénárista, autor kostýmů), kamera je např. těkavá a nervní nebo maluje, hudba film správně pokresluje. Podstatná část článku je pak zaměřena na to, o čem je děj filmu. A dejme tomu, že v poslední čtvrtině a pětině rozsahu recenze se můžeme dozvědět, že např. na filmu je zajímavé něco a něco a je na něm podivné či zkritizováníhodné to a to. Tedy kritická pasáž zaujímá pouze minimální část recenze. A tak by to snad mělo i být. Recenze je především jistým druhem pozvánky do kina. Potencionální běžný divák se v krátkosti dozví o filmu všechny podstatné informace na příjemně malé ploše.

U citovaných filmů se však drtivá část recenze soustředila na „kritiku“ filmu, jak jsme popsal výše. U Němcova filmu se aspoň čtenář dozvěděl, že jej natočil kdysi slavný režisér nové vlny a že v něm hraje známý Jan Potměšil, který je v něm nasnímán tak, že vypadá, jakoby byl schopen chodit (což víme, že bohužel není). U Markova filmu jsme se dočetli pouze, že jej natočil neznámý režisér, celý skoro sám, a použil neznámé neherce. Je možná proto v jistém smyslu pochopitelné, že když se recenzenti „neměli čeho chytit“ – příběhu, slavných jmen a třeba historek z natáčení a film je „neoslovil“, zaměřili se na „kritiku“. Uvedené slovo používám záměrně v uvozovkách, neboť recenzenti kritiky ve skutečnosti píšou jen málokdy, většina z nich by jejich sepsání ani zřejmě nezvládla, protože jim pro uvedenu činnost chybí buď patřičné vzdělání (nemám na mysli přímo absolvování patřičného oboru na vysoké škole, ale třeba alespoň průměrnou znalost světové filmové historie, zásadních děl z kategorie obecně známých až po minoritní žánry a nikoliv jen novinek přicházejících do našich kin a tu a tam nějakého toho artového či klubového filmu) a především schopnosti podívat se na recenzované dílo alespoň s minimálním kritickým odstupem, nevnímat ho pouze stylem „líbí-nelíbí“, snažit se pochopit, co autor svým dílem zamýšlel, proč ho natočil právě tak, jak ho natočil.

Pokud recenzent napíše článek o novém komerčním americkém trháku stylem pro recenzi běžným a v závěru o něm uvede, že jde o film – lépe řečeno, že děj filmu (nebo scénář) je např. nepřesvědčivý, hloupý, nevyvážený, ubohý - filmu taková recenze diváků příliš neubere. Mnoho lidí na něj přijde tak nebo tak, protože přece na film, ve kterém hraje jejich miláček, nemohou nejít. Diváci jsou také masírování drahou reklamou, film je nasazen v mnoha kopiích a do multikin apod. Takový film není nijak závislý na finančních příjmech z České republiky, často má už dávno vyděláno, předtím než k nám vůbec dojde.

Když něco obdobného napíše recenzent o nové českém filmu, „je to v pořádku“, ale přece jen by si měl dávat trochu pozor. Proč? Nemyslím si sice, že by recenzenti měli český film protežovat – měli by zůstat věrni své úloze a zvát diváky do kina – ale pokud se už objeví nový český film (asi tak 20x do roka), recenzent by mohl alespoň zohlednit fakt, že tyto filmy (až na výjimky) nelze označit za ryze komerční, jakou je drtivá část filmů přicházejících do našich kin, a proto se na ně vztahují lehce jiná pravidla.

Pokud se ale jednou za čas stane „malý zázrak“ a širokému publiku je nabídnut český film vpravdě minoritní, jako např. oba zmiňované filmy, měl by recenzent hodně zbystřit. Jde o událost, o událost filmovou a právě že většinou „jen“ filmovou: musíme oželet masivní reklamu, spoustu kopií filmu, známé jména v titulcích, klasický děj či způsob jeho vyprávění, apod. Takový film svého diváka pracně hledá, protože mu chybí většina atributů „běžných“ nebo komerčních filmů. Musíme tedy oželet to, na co jsme zvyklí, chtělo by se říci, na co jsou recenzenti zvyklí. V případě těchto dvou filmů byli recenzenti zaskočeni, a to natolik, že zřejmě nevěda kudy kam, jak film uchopit, o co se v recenzi opřít, zpronevěřili se svému poslání a na filmu „nenechali niť suchou“.

Domnívám se, že svým přístupem cestu těchto děl k divákovi značně znesnadnily. Oba filmy oslovily řadu diváků (z těch mála, co je mohli vidět), kteří jimi byli potěšeni, unešeni, pokládali je za filmovou lahůdku a objev či zážitek roku. Jsem přesvědčen, že u jakkoli kvalitního komerčního filmu se s takovými diváckými charakteristikami stěží můžeme setkat. Kolik tzv. běžných diváků, kteří se často rozhodují, zda jít na ten či onen film, podle recenzí v novinách, tak bylo zbaveno možnosti prožít skutečný zážitek? Jak se takoví diváci mohli rozhodnout jít na „naše“ filmy, když se namísto vylíčení děje a upozornění na zajímavost filmu a např. to, že jde třeba o film náročný, dočetli o tom, jak jsou to filmy špatné, v nichž nehraje nikdo známý? Jen náhodou, pokud recenze nečetli.

Jsem přesvědčen, že recenzenti také poškodili mnoho diváků, kterým sebrali možnost vidět jednou za čas „něco jiného“. Velice také ublížili autorům a producentům filmů. Ti sice asi nemohli čekat, že jejich filmy na sebe vydělají, ale jistě věřili, že si najdou svou řádku diváků a se jim vrátí alespoň náklady, což se např. u Markova filmu, který stál cca 1,5 milionu korun, mohlo dát předpokládat. Recenzenti tak tyto filmy „lehké váhy“ v konkurenci s mnohem „těžšími kalibry“ odsoudili k brutálnímu a potupnému „K.O.“, když jim ještě před vstupem do ringu sami zasadili těžké podpásové rány. Skutečná kritika nesporné kvality těchto filmů sice odhalila, ale bohužel až v situaci, kdy o lístky na opožděné vyhlášení morálního vítěze tohoto nerovného souboje nebyl dávno zájem.