Chvíli pobýt s Prokopem a Magdalénou
Autor sedmatřiceti filmů Petr Marek se dočkal debutu

Rozhovor Pavla Klusáka s Petrem Markem, Týden

Málokterý český snímek vzbudil letos tak rozporuplné reakce. „Poetickou komedii“ LÁSKA SHORA označují jedni za nesnesitelný amatérismus, druzí za plod pronikavého talentu a zcela nového vidění.

Jste unikátní antidebutant: Do „opravdových“ kin přicházíte poprvé, točíte však už přes deset let. Kolikátý váš film je Láska shora?
Natočil jsem asi třicet krátkých a sedm dlouhých filmů, přes polovinu z nich společně s básníkem Jiřím J. K. Nebeským. Za ten současný zdánlivý debut může technologie: to, že jsem točil na film a ne na video jako dosud, umožnilo, aby jeden z výzkumných pokusů v řadě se stal pseudodebutem a šel do kin.

Pro sdružení Unarclub, jehož jste dodnes součástí, je typické, že dohromady jste vydali málem padesát hudebních alb. První normální otázka, která kohokoli napadne, je: není to nějak moc? Nejste grafomani, nemáte jinou poruchu? Poslouchá to někdo?
Vždycky jsme zveřejňovali jen malou část. To hlavní, oč nám šlo a jde, by se dalo pojmenovat „hra na to vše“. Člověk se může cítit totálně zodpovědný i za nahrávky, které pak slyší šest lidí. Vymýšleli jsme a natáčeli pro jakýsi imaginární fanklub, a vůči němu byli precizní. Zkracovali jsme, dokonce vyhazovali to, co se nezdálo „komerční“. Hra pokračuje: jednotlivci opouštějí skupinu a točí sólové album, na nahrávkách se podepisují „producentské tlaky“. Autor nepropagovaných alb vydává své „best of“, které pochopitelně zůstane stejně neznámé. Nějaké grafomanství v tom jistě je.

Říkáte, že v chybách se skrývá poezie a potenciál. Podobná vyjádření však bývají výmluvou nedouků, ne?
To asi jsem. Je mi těsno v dokonalých tvarech, což platí i pro hudbu, kterou poslouchám. Víc se mi líbí holky s křivými zuby. I když zase nemusejí být úplně křivé. Ale zastávám postoj, že vlastní slabosti se má využívat. Například, ve filmu: natočit s určitým záměrem záběr; pak prozkoumat, kolik říká z toho, co jsem chtěl vyjádřit, a kolik se v něm objevilo nečekané poezie nebo humoru. Následuje fáze reinterpretace a celek získává posunutý význam. Obohacení přesné formy šumem.

O co kráčí v Lásce shora?
Záměr jsem si zformuloval do sloganu: portrét skutečných lidí v nečekané situaci - hraném filmu. To se mi zdá být nejpřesněji definované. Jsem přesvědčený, že Prokop a Magdaléna, hlavní „představitelé“, jsou úžasní lidé. Nehrají to, co sami zažili, ale co by snad mohli zažít ve filmu. Proto je Láska shora road movie s krádeží auta a jinými primitivními vyprávěcími figurami.

Má smysl předvádět někomu primitivní figury?
Když má dobrý krasobruslař předvést základní skok, každý to udělá jinak. A když to nebude profesionál, stane se z toho výpověď o té osobě i o skoku. Ona ho promění: to mě baví sledovat. A připadá mi poctivé a důležité, že v tom nenechávám aktéry plavat a skáču spolu s nimi.

Deníkové recenze spojily váš film s dokumentaristou Karlem Vachkem, orientovaným společensky a politicky. Dává vám tohle spojení smysl?
Zajímavé je, že Vachek se pro část kritiky stal symbolem jinakosti. Téměř jakékoli. Bylo by to legrační, ale ubližuje mu to: redukuje ho to na „cosi jiného, divného“. V tomhle smyslu si nás spojili. Myslím, že je to nehluboké srovnání. I když styčné body pochopitelně jsou: nemám rád násilí na divákovi, nechci ho otravovat přehnanými emocemi. Někdy se při kině v křesle fyzicky krčím: to nemám rád. Ale sentimentu pouštím do Lásky shora dost: to by on neudělal.

Co je tedy ve filmu, nad nímž se teď zdvihají reakce od „kultovních“ přihlášení po výsměch, pro vás to hlavní?
Koukání na ty konkrétní lidi. Vy se teď zeptáte: a má smysl ukazovat publiku v kině dva konkrétní lidi?

Odpovězte, prosím.
Tím, že pobude s Prokopem a Magdalénou, nikdo nic neztratí. Může jen získat. Ale je potřeba s nimi opravdu pobýt, pobýt ve filmu. Chtít mít rád.

Podepíšou se na vašem dalším natáčení kritické odsudky, které na vás teď dopadají od filmových arbitrů pro širokou veřejnost typu Mirky Spáčilové?
Brněnský filmolog Jaromír Blažejovský mi po premiéře řekl: Připravte se, že za tohle vás smetou. Filmaři jako vy pak obvykle natočí něco normálnějšího, aby dokázali, že taky „umějí řemeslo“. To obvykle bývá jejich nejhorší film. Pak se zase vrátí k tomu, čím opravdu jsou.

Pavel Klusák

BOX
Petr Marek (1974) Filmový režisér, herec, střihač i teoretik: v minulém desetiletí čím dál kultovnější figura českého filmového, hudebního i divadelního undergroundu. Coby člen Dekadentního divadla Beruška spoluautor asi 160 improvizovaných představení. Jako Muzikant Králíček natočil letos své desáté sólové album Emotýl. Kameraman snímku Jana Němce Noční hovory s matkou.
Ze sedmi pokusů sedmkrát nepřijat na FAMU. Od roku 2002 pedagogem FAMU.
-p@k-