Iva Hejlíčková: Hloupým filmům tleskají hloupí lidé

Rozhovor s šéfredaktorkou Cinemy u příležitosti akce Dělejte scény!

Šéfredaktorka Cinemy Iva Hejlíčková je zřejmě nejdéle sloužící šéfredaktorkou na české mediální scéně. Stejně jako si je těžké představit Cinemu s jinou fotkou v úvodníku, je těžké si představit Ivu Hejlíčkovou na nějakém jiném místě. Jako by v Cinemě byla odjakživa...

Jste skutečně v Cinemě odjakživa?
Vypadá to tak, že? Ale kdysi dávno jsem ještě pracovala na Barrandově, v tiskovém oddělení... bylo to ještě před revolucí.

Zajímavá práce?
Pamatuju si z ní živě jen schvalovací projekce, na nichž se scházeli zástupci skupin a hodnotili dokončené filmy, ty závěrečné diskuse byly nepopsatelné a dokonalé. Pak mě vyhodili, přišla za mnou kamarádka a říkala, že má být nějaký filmový časopis a hledá se šéfredaktor. Dostavila jsem se ke konkurzu, tam seděl pan vydavatel Schür a jakýsi pohledný německý homosexuál, celkem intelektuál, šéfredaktor německé Cinemy. Chvíli jsme si povídali o filmu a pak mě angažovali. To je všechno. Pak už jsme zasedli k psacím strojům umístěným v montované buňce, začal zvonit ten jediný telefon, co tam byl... a dělali jsme Cinemu.

Kolik jste přežila majitelů?
Pan Schür, pan Steinbach, pak Bonton, teď Burda... čtyři.

Obdivuhodné.
Viďte.

Prohlížíte si někdy stará čísla Cinemy?
Záměrně fakt ne, ale občas... člověk musí něco najít.

Co si říkáte?
Kroutím hlavou, trošku se stydím, ale pak pocítím ten závan nostalgie. Tehdy mi bylo... o třináct let míň. Když jsem do ní nastoupila, nikdy jsem v žádných novinách nepracovala, až na pár praxí, když člověka poslali ze školy dělat někam na týden idiota, ale to bylo stejně jedno, protože po revoluci se všechny noviny začaly dělat jinak. Vývoj Cinemy zachycuje proces, v němž jsem se učila dělat časopis. Zpočátku měl vydavatel nějaké dramaturgické připomínky a já je přijímala, protože jsem si nebyla jistá. Pak začal převládat můj pohled.

Myslíte, že to je důvod, proč si Cinema vybudovala tak oddanou čtenářskou základnu?
Těžko říct. Pokud jde o čtenáře, může se člověk řídit buď prodejem nebo dopisy, jinou možnost nemáte. Prodej ovlivňují desítky dalších faktorů kromě čtenářské spokojenosti, takže zbývají dopisy. A to je taky půl na půl – jednou vám někdo píše, že jen kvůli vám nějaký film pochopil, nebo si ho zamiloval. Nebo že s vámi vyrostl. Jindy nadávají, že nepíšete víc o něčem, o čem ani psát nechcete – třeba o seriálech –, a nebo že jste čím dál tím horší. A když se zeptáte, co znamená horší, řeknou, že máte míň stránek. Možná to bude znít drasticky, ale na čtenáře se člověk vlastně nemůže ohlížet. Směrodatný vzorek neexistuje, všechny informace jsou protichůdné. Jediný závěr, ke kterému jsem se proplakala během bezesných nocí, je nutnost dělat časopis tak, jak to člověk nejlíp umí. A nestarat se o okolí.

Už třináct let neustále sledujete českou filmovou distribuci – máte dojem, že se něco podstatně změnilo?
Určitě – trh hodně změnila například Nova, distributoři mnohem pečlivěji zvažují, které filmy dají do kin a které rovnou na video. Na druhou stranu mám zase dojem, že s nástupem malých nezávislých distributorů je výběr pestřejší. Ale noviny se dělají hůř a hůř – lhůta mezi uvedením filmu v zemi jeho vzniku a u nás je stále kratší, takže se k mnoha nedostaneme s dostatečným předstihem. Neustále bojujeme s časem a riskujeme, dřív to bylo klidnější.

Musí to být únavné. Co další generace, sledujete nové recenzentské tváře? Třeba na internetu?
Já vám to klidně řeknu – občas je čtu a nepředstavitelně mě popuzují. Vím, jak málo toho o filmu vím, ale oni toho vědí mnohem méně než já a přitom mají aroganci, k níž se já nikdy ani nepřiblížím. Ovšem čtenáři, pro které píší, toho vědí ještě míň, takže nic nepoznají. Jezdím pravidelně na Letní filmové školy do Uherského Hradiště. Člověk tak sedí u kafíčka a poslouchá dva batůžkáře, jak zvažují, zda půjdou na film Nikdo mě nemá rád, nějakej Truffaut, jestli to má cenu. Uf! Koukáte jako blázen. Když jsme před lety vyšli taky na LFŠ s Tomášem Bartoškem z Filmového přehledu z projekce filmu Láska shora, byli jsme vzteky zelení – jednak kvůli filmu samotnému, jednak kvůli nadšenému ohlasu mladých diváků.

No... mně se to docela líbilo
Vaše věc, úlety má každý, mě nevyjímaje. A kde se ta dvojice batůžkářů měla o Truffautovi dozvědět, ve školách jim to neřeknou...
V Cinemě.
To je ale laciná odpověď!

Nabízím jinou: celý Truffaut šel v televizi. Ale jsem daleka vyčítat mladým lidem, že nevědí víc, než vědí. Nevyčítám ani mladým recenzentům že nevědí víc, než vědí. Vždyť i já mám v redakci jednoho z nich a do toho jsem taky musela spoustu věcí namlátit palicí. Ale on se dal. Nebyl arogantní.

Žijeme v době, kdy filmy může natáčet každý. Takže není divu, že o nich každý může psát. Lid zkrátka dostal výrobní prostředky...
Jenže internet je zadarmo. Když už si někdo noviny koupí a dá za ně peníze, zaslouží si alespoň poctivost, s níž to pro něj napíšete.

A když je z internetu na nekvalitu zvyklý?
Co je tohle za otázku? Jestli mi tu navrhujete, abych přizpůsobovala časopis směrem dolů, tak na to zapomeňte.

To bych si nedovolil.
No tak!

Kdyby svět fungoval tak, jak byste chtěla, co byste dělala po Cinemě? Vedle slunění v Karibiku se snědým svalovcem po boku?
Proboha, to je příšerně depresivní představa. Kdyby svět fungoval, jak bych chtěla, měla bych dům na venkově, ovocné stromy, tlusté mimino a manžela, který by to všechno uživil. A pak bych si – zcela nevýdělečně – psala to, co mě nejvíc baví číst: tlusté, ale opravdu tlusté životopisy. Nikdo to u nás nedělá, protože i ten největší nadšenec nerad umírá hlady. Mít svobodu dělat právě tohle, to by se mi líbilo.

Kým byste začala?
Moje srdce samozřejmě tíhne k anglosaskému prostředí, ale napsat odsud lepší knihu o Franku Caprovi anebo Billym Wilderovi než někdo v New Yorku je nemožné. Takže asi Martinem Fričem.