EXISTENCIÁLNÍ CHVÍLE JEŽKA V MLZE

 

„Ať mě řeka sama nese, vzdychnul jak jen hluboko mohl.“ A držel uzlíček s malinovou marmeládou v packách na svém břiše, když tak plul naznak a nechal se unášet proudem. A řekl si sám pro sebe: „Brzy utonu.“ Díky této cestě po proudu se nad ním dokonce jakoby v nebi posetém hvězdami, které se ježek vydal sčítat jako každý večer s kámošem medvědem, na chvíli objeví krásná hlava bílého koně, jehož obraz přiměl malého ježka opustit obvyklou cestu, kterou k medvědovi chodívá a přilákal jej do neznáma mlhy. Když do ní z malého pahorku sestupoval, držel svou marmeládu stále co možná nejvýše nad hlavou, jako když přenášíte své věci při brodění vodou, takže než zcela zmizel pod mlžnou hladinou, chvíli nad ní koukala jen jeho tlapka s uzlíčkem. A i ona pak zmizela. Když ježek díky strachu z neznámých zvuků, kterým mlha dává strašidelné tvary, při úprku svůj uzlíček ztratí, vydává se jej hledat se „svíčkou“ vytvořenou z větvičky, na níž sedí světluška. Ale i ta mu po chvíli odletí, neboť cestou potkají druhého svítícího broučka a obě světlušky dají přednost společným hrám. A ježek osamí.
Vždy se mi při tomto obraze Norštejnova filmu vybaví ústřední scéna Tarkovského Nostalgie, v níž se hrdina pokouší pronést hořící svíčku krajinou. V čem tkví příbuznost Tarkovského a Norštejnových filmů a v čem se liší - tudíž doplňují? Podobně jako tento obraz „spolupracují“ i Tarkovského a Norštejnova zimní sekvence s malým chlapcem a ptákem (U Tarkovského v Zrcadle, u Norštejna v Pohádce pohádek). A mimoto u obou pomalé, „težké“ jízdy kamery krajinou, doprovázené mysticistní hudbou, i celkový barevný tón obrazu „vyšisovaných událostí“, spějící spíš k monochromatičnosti a budující (vlastně falešnou?) kategorii „starý“ svět.
Proč mám za to, že oba říkají vlastně totéž a proč myslím, že Norštejn dochází blíže? Tarkovskij na své duchovno (kterého je ovšem jako jeden z mála skutečně na filmovém plátně schopen!) „spotřebuje“ mnoho „tajemných“ obrazů a rekvizit, mnoho hereckého „vytržení“, „vážnosti“, emocionální brutalitu silné hudby. Prakticky žádnou z věcí nenechá v obraze jen tak obyčejně „být“, ale zatěžká ji „mystickou tíhou“. Sklenice s vodou tu nejsou k pití. Jsou tu jako „znamení průchodu ducha“ (pro Tarkovského vodní mystiku je opravdu přiléhavý křesťanský termín „vylití“). Vše ovšem často s takovou silou, že i ironik, náchylný k destrukci každé absolutní jednoty, často zůstává ohromen a jeho pusa v kině otevřená. (Ne vždy! Nenalhávejme si, že Tarkovský svůj styl také několikrát „nepřepísknul“ – viz části již zmiňované Nostalgie. Zajímavý také v tomto ohledu je moment epigonství „vznešeného“ stylu, jehož velmi směšné příklady lze najít od „duchovních“ amatérů až po uznávané profesionály) U Norštejna, myslím, se realita s vysokou emocí setkávají daleko silněji, a to na bázi humoru. Umožňuje to také stylizace bajky. Svíčka z Nostalgie je v reálném světě vlastně tak trochu „výmysl“ nebo „duchovně-estetický“ kalkul. Ježkova „svíčka“ z větvičky a světlušky je přiznaně fantaskní, jemně legrační a hodně krásná. Navíc nabouraná přesahem k lásce dvou světlušek. Existenciální situace Norštejnových animovaných hrdinů vždy obsahují něco mírně komického, vycházejícího ze zcela obyčejného dění. Nacházíme je zasněné ve chvíli, kdy věcně a pohodově loupají a polykají horké brambory a přitom si mluví či pobrukují sami pro sebe, každý z nich má svou malou chvíli pro osobní legraci (ježek sekundovou taneční kreací pro vlastní pobavení napodobí prolétnuvší hejno ptáčků), kterou si užije a pak si podepře hlavu a nostalgicky povzdechne. Obyčejné a srandovní vyvažuje vznešené. V závěru vypjaté scény Pohádky pohádek, v níž vlček prchá s dítětem v náručí před auty a umístí jej do kolébky, Norštejn nechá novopečeného „pěstouna“ i během emocionálního vytržení věcným a směšným pohybem přisunout si ke kolíbce tlapkou stoličku, na níž by mohl u dítěte sedět. Tohle osvobození u Tarkovského zcela chybí. U obou je ovšem stejně podstatný (Norštejnem realizovaný) obraz listu unášeného větrem a dopadajícho na vodní hladinu, z pod níž jej chvíli pozoruje tajemná ryba. Tak tedy, podle mého, jeden velký autor doplňuje druhého, v jejich velkém přátelství s vesmírem.

Petr Marek

PS: Strašně rád bych zde jako ilustraci viděl koláž „Tarkovskij a Norštejn sčítají hvězdy jako ježek s medvědem“